PLAVKY V PÍSKU

Jana tu paní už několik dnů pozorovala. Kolik jí asi tak je? Devadesát? Sto? Ani téměř nebylo poznat, zda jde o ženu, či muže, protože její ňadra se už scvrkla tak, že si dáma zřejmě řekla, že je zbytečné nosit podprsenku. Jana ji sledovala, jak každý druhý den vyrážela k nejbližšímu supermarketu. V průsvitné igelitce bylo vidět pokaždé totéž – rajčata, fetu, suchary, PET láhve s vínem. Obvykle dvě. Slušná spotřeba. Jana měla radost. Jestliže babka takhle nasává a ještě si tak stará vyrazí sama k moři, mám při svém současném vinném rytmu zaděláno na dlouhý život v dobré kondici, pomyslela si.
Vždy se ráno pozdravily. To byl jejich jediný kontakt. Ještěže paní není povídavá, to bych nepřežila. Ale zajímavá je, to se musí nechat, říkala si Jana pokaždé, když pozorovala, jak dáma pomaličku vstupuje do moře, dojde do míst, kde jí voda sahá po ramena, tam pak dlouho stojí, natahuje ruce do stran, dotýká se dlaněmi mořské hladiny. Byla tak droboučká a seschlá, že kdyby přišla silná vlna, určitě by se neudržela na nohou. Jak to, že se nebojí? Tak stará. Tak sama.
Takhle skončím. Takhle jednou budu vypadat. Taky nebudu mít prsa, v tom věku už asi moje silikony dávno splasknou. Nebo budu mít už několikáté další? A jak bude vypadat moje tetování, až budu mít takovou scvrklou kůži? Vybledne? Rozpije se? Co může být lepšího než dorazit na jedno z nejkrásnějších míst světa a pak tam přemýšlet o stáří, o smrti? 
Umínila si, že poslední den před odjezdem, se dá se svou sousedkou do řeči. No co, kdyby se vyjevila jako otravná, přežije to, stejně pak další den ráno pro ně přijede autobus, zamíří na letiště, pak přestoupí v Aténách na linku do Prahy a už se nikdy neuvidí. 
Co to tam ta ženská dělá? Ona hrabe díru do písku. Má lopatku! To si přivezla lopatku? Fakt, něco tam zahrabala. Tam u toho největšího trsu trávy, v místě, kde se zvedá duna tak vysoká, že přes ni není vidět mořská hladina.

Personál nedaleké taverny právě začal přinášet stoly a židle na pláž. Desítky stolů, stovky židlí. Každý večer je stavěl přímo do písku. Během necelé půlhodiny byly všechny obsazené. Číšníci běhali tam a zpět, přinášeli na pláž tácy plné jídla, pití. Na toto místo se sjížděli lidé z celého ostrova. Tady byl pohled na západ slunce nejkrásnější. Kam se hrabou kýčovité obrázky ze Santorini a jiných řeckých destinací, na které cestovky dopravují turisty po tisících jako stáda ovcí. Tady byl západ slunce něco téměř posvátného, tichého, omračujícího. Jana fotila tak usilovně, až si nevšimla, že vysušená prastará osůbka právě jde těsně kolem ní. V rudě červených plátěných šatech pomalu kráčela směrem k jejich apartmánu.
„Tak jak se vám tady líbilo?“ zeptala se jí. Vypadalo to, že stará dáma je pokusem o kontakt potěšená. „Komu by se tady nelíbilo? A co vy, jste spokojená? Už jsem se vás několikrát chtěla zeptat, ale obávala jsem se s vámi dávat do řeči, abyste si neřekla, že stará bába otravuje.“
„No já si říkala totéž, že asi chcete klid, když cestujete sama.“
„Víte, v tomhle věku už má člověk klidu ažaž.“
Nevěděla, co na to říct. O čem se asi s tak starou paní dá povídat? A pak to vyřkla. Nechtěla to říct, ale vyletělo to z ní: „Nevypila byste si se mnou sklenku vína? Když zítra odjíždíme?“

Prakticky ve stejný moment si pomyslela: tak to jsi to dopracovala, když nádherný letní večer trávíš s nějakou cizí důchodkyní. Netušila samozřejmě, že ta paní si ve stejnou chvíli pomyslela: co se to se světem děje, když taková hezká mladá holka cestuje sama a nádherný letní večer tráví s nějakou cizí důchodkyní? Při několikáté sklence vína (proboha, ta babka jede, to snad není možné a pořád působí střízlivá) se Jana dozvěděla, že to, co její sousedka v podvečer na pláži zahrabala, byly plavky.
„Minulý rok jsme s manželem zahrabali jeho plavky na Kythiře. Věděl, že už další rok dovolenou u moře nezvládne. Věděli jsme to oba. Tak aspoň chtěl, aby po něm u moře něco zůstalo, aby s ním byl pořád spojený,“ vysvětlila poté, co jí vyprávěla, kolik řeckých ostrovů s manželem projela. „Ano, já vím, že lidé jezdí pořád na ty stejné, na Krétu, na Rhodos, na Zakynthos. Ale my jsme se rozhodli, že procestujeme ty méně známé – Milos, Alonisos, Ios, Paxos. Navštívili jsme i Gavdos, to je nejjižnější řecký ostrov, leží pod Krétou, v Libyjském moři, uvízli jsme tam, chytla nás bouře, nejezdily lodě, na to ráda vzpomínám. Měli jsme pěkný život. Až po roce 1989 jsme začali cestovat, dříve nás komunisti nepustili. Poslední roky jsme se vraceli jen do Řecka. No a když muž loni zemřel, rozhodla jsem se, že zajedu ještě na Naxos. Chtěli jsme sem, ale už jsme to nestihli. Manžel měl rakovinu, Kythira byla jeho poslední ostrov. Když zahrabeš plavky do písku, znamená to, že jsi u moře naposledy. A až to přijde, tak přesně víš, kdy je zahrabat máš.“

Ta stará dáma jí byla čím dál více sympatická. Vlastně byla fascinující. S nikým takovým se dosud nesetkala. Už to její jméno. Erna. Hodilo se k ní. A hned jí u první sklenky vína nabídla tykání, jako by byla stejně mladá jako ona.
„Tak ti, Janičko, děkuju, žes mi udělala pěkný poslední večer u moře. Moc dobře jsem si s tebou popovídala. Budu mít poslední vzpomínku na moře spojenou s tebou.“
„Ale prosím tě, Erno, co to říkáš? Vždyť příští rok někam zase vyrazíš. Já tě tady celé ty dva týdny pozorovala a říkala jsem si, jak bych si přála být v takovém věku v takové kondici...“
„Ne ne, už nikdy moře neuvidím. Plaka je moje poslední pláž. Nejkrásnější pláž, jakou jsem kdy viděla.“
„Ale, Erno...“
„Pssst! Nezapomínej, že jsem tady zahrabala plavky.“

Popřály si dobrou noc. Číšníci už dávno odnesli stoly a židle z pláže. Nebe bylo černé a hustě poseté hvězdami. Odrážely se v temné mořské hladině, takže výsledek byl stejný jako ve dne – opět nebylo poznat,kde končí moře a kde začíná obloha. Jako by se svět celý zahalil do černého sametu. Po příletu do Prahy se na letišti rozloučily. Dala Erně vizitku. „Kdybys třeba něco potřebovala...“
„Jsi hodná, děkuju. Užívej život. Cestuj. A kašli na chlapy, než se trápit s pitomcem, je lepší mít občas nějakého jen na sex.“ Slyším dobře? Tohle mi říká stará dáma? Tahle Erna musela být za mlada neuvěřitelné číslo.

Když Janě v prosinci, těsně před Vánoci zavolal nějaký muž, jeho jméno jí nic neříkalo. Ale pak jí sdělil, že mu její číslo dala teta, že si přála, aby až umře, jí to oznámil. „Erna. Prý jste se znaly, ale nevím odkud. Přála si, abych vám to, Jano, dal vědět.“
Domluvili se, že se sejdou. Když přišla do kavárny, napadlo ji, že takhle nějak vypadají scény v těch nejpitomějších romantických filmech, tak pitomých, že se na ně ženská není schopná dívat ani po sedmičce vína. Tak pěkného chlapa už totiž dlouho neviděla. Vstal, měl pevný stisk ruky, normální džíny, ne úzké krátké roury, z nichž čouhají rádoby vtipné barevné ponožky. Měl košili. Košili. Ne tričko s infantilním obrázkem. Měl vlasy. Normální vlasy, ne nagelovanou čupřinu. Neměl bradku. Opravdu neměl vousy, jediný z celé kavárny evidentně nebyl návštěvníkem barbershopu a vypadal, že je mu úplně jedno, že v dnešní době muž musí mít vousy a musí v práci s kolegy zapřádat dlouhé hovory o tom, do kterého lazebnictví právě chodí.
Vyprávěl jí o tom, že teta Erna si moc přála, aby se setkali. Usmívala se na něj přiblble a v hlavně odříkávala modlitbu ve smyslu „Ó, díky ti, Erno, za tyto dary...“
Když se pak rozbrečela, hladil ji po ruce, podal jí kapesník a nakonec si k ní přisedl, objal ji, přitiskl si ji na prsa, a ona bulela tak, že mu tu krásnou bleděmodrou proužkovanou košili zašpinila od řasenky. No ano, rozbrečela se, protože jí vyprávěl o tom, jak měl Ernu rád, že to vlastně nebyla teta, ale vzdálená příbuzná, která neměla děti, protože ji v padesátých letech bachaři tak mlátili v komunistickém lágru, že už pak děti mít nemohla. Jak měl rád i jejího muže, který byl taky bývalý mukl, politický vězeň. Jak si po listopadové revoluci začali užívat cestování, jak byli zábavní, skvělí i přesto, co v životě vytrpěli.
Pak se ještě párkrát viděli. A pak jí napsal, že by moc rád jel na to místo, kde Erna zahrabala plavky. Že by rád viděl pláž Plaka na ostrově Naxos. A jestli by tam třeba nechtěla jet s ním.