Letní povídky: Sama sebou

To má za to.
Četl všechny ty její vyfabulované příběhy a byl k ní krutě upřímný: „Hele, není to ono. Nejsilnější jsi, když píšeš o svých emocích. Dokážeš je popsat tak, že ukazuješ lidem jejich vlastní strachy a touhy, které oni pojmenovat nechtějí nebo se toho bojí. Jdi už někam s tím vymýšlením.“
Odvětila mu, že pokud by začala zase čerpat ze svých pocitů, hrozí mu strašné věci. Usmíval se. Ach, jak ten úsměv znala! Takhle se pýřili všichni. Já v tvé knize?! Ale di! Za to ti přece nestojím, Nebo že by?!
Vzhlédl od pánve. Večeře byla hotova. Prostřeli mlčky na stůl. Jedla z hrůzy, aby neodmlouvala. Hlavně se nehádat, mlčet, ládovat se.
Jedla, jen aby se ho ještě více nedotkla. Už takhle si dovolila příliš. Propůjčila si ho do povídky, popsala, co k němu cítí. Cpala se a před očima jí defiloval zločin, který spáchala. Už zase ztrácela muže, protože ho napsala. Proč to vlastně dělá?
Natáhl k ní ruku. Pohladil ji.
Byl to hodný člověk. Když bude také hodná, odpustí jí. Možná ji napraví. Třeba má i Xénie ještě pořád šanci pochopit, jak být šťastná. Jak si nedělat problémy.
„Chutná ti?“ zeptal se.
To je ono! Hlavně hovořit o něčem jiném, odvést její chorobnou mysl na nezávazné téma, odejít od problému k počasí, jídlu, k jakékoliv hovadině.
Zvedla se.
„Jdu se projít,“ oznámila mu.
Klást nohu před nohu byl dobrý záchranný pás. Levá, pravá, krok sun krok, dívat se na špičky bot, jak se pravidelně střídají, míhají před očima. Čumět do trávy, do kamínků, do cestiček... Nevěděla, kam ji nohy nesou, Xénie šla se zavřenýma očima a namlouvala si, že medituje. Ve skutečnosti se její mozek nedokázal zastavit. Měla v něm velký provoz, dopravní špičku na palici. Umíněně opakovala svůj krok sun krok. Neodpovídat si. Nemyslet.
Nešlo to.

Zveřejněná intimita. Měl pocit, že ho vystavila na podstavec nahého, napíchla na klacek a před očima všech ho pomalu rožnila, otáčela jím dokola, aby si ho všichni mohli prohlédnout ze všech stran, ejhle, zadek, júúú a tady má ptáka, chichichi. Drby, senzace. Neuměla vysvětlit, že tak to není. Lidé ji podezírali, že si v tom libuje, proto přece píše.
Ale proč vlastně?
Muže, který si připadal rožněn na podstavci, by možná překvapilo, že nepíše o něm. Xénie se snažila psát o světě kolem, který se momentálně rozflákal na cimprcampr o tom, jak se všichni snaží ho znovu složit a nikomu to nejde. Někdo zešílel, někdo vydělal balík, někdo se rozváděl, někdo zdrhnul. Někdo psal. Xénie obkreslovala nesrozumitelné hieroglyfy, které potkávala, pokoušela se je nepoškodit, interpretovat po svém. Ale skoro to vypadalo, jako by byla zrůda.
„Dělej si to, co chceš, stejně tě budou mít v žaludku,“ říkávala Hraběnka.
Ach mámo, maminečko!
Už pět let žila Xénie na světě bez ní a neuběhl den, aby na ni nemyslela, aby se jí na něco neptala. Každé ráno hned po probuzení znovu nevěřila, že se to opravdu stalo. Že její máma zmizela. Že už ji nikdy neuvidí, nepolíbí. Protože ve skutečnosti ji každé ráno objala a cítila vůni jejích vlasů, její pleť. Ale zřejmě to nebyla skutečnost. Xénie viděla máminy oči, nejzvláštnější oči na světě, které vypadaly, jako černé, i když byly modré, které vypadaly veselé, i když se v nich odrážel všechen smutek světa. Hraběnka pořád žila. Umře až spolu s Xénií stejně jako ta jejich směšná vlastnost zvedat při pití kávy malíček nebo způsobovat průšvihy. Jak vlastně byl ten vtip, který pověděla mámě na cestu na druhý břeh Ruth?
Sára měla pohřeb. Rabi měl řeč, všichni sledovali, jak se rakev spouští do země, truchlili a začali házet na rakev hlínu. Najednou se nebe zatáhlo, celé zčernalo, zaburácelo a oblohu začaly křižovat hrozivé blesky. Konečně se spustil liják. Všichni roztáhli deštníky, jen Sářin muž Nathan se zadíval k obloze a spokojeně pokýval hlavou: „Jak se zdá, Sára právě dorazila.“
Načež se na mámině pohřbu spustila bouřka.
Když byla Xénie malá, měla kamarádku, všechny děti se jí posmívaly a také učitelky naznačovaly, že je opožděná. Jitka Kytka se jí říkalo, protože se jmenovala Jitka Pivoňková. Její zaostalost se mimo jiné projevovala tím, že když někdo vyprávěl vtip, Jitka Kytka se nezasmála, jen se zklamaně zeptala: „A dál?“

Teprve teď při nenadálé chůzi ztichlou krajinou, na útěku před dobrou večeří, vínem, milováním i popřením sebe samé, Xénie pochopila, jak zásadní dotaz to byl. Co když je vtip začátek pátrání, hledání odpovědi? Co když vůbec nejde o pointu?
Xénie došla k rybníku uprostřed lesů, vypadal jako obrovské zrcadlo nebe, možná proto se mu říkalo andělský. Zastavila se. Byla půlka února a vodou plynula červená čepice. Kdosi tu plaval. Na hladinu dopadalo šikmé předjarní slunce, voda se leskla a kolem se ne každý snese, ticho narvané energií.
Maglajz v Xéniině hlavě najednou ustal a ona se jen dívala.
Z vody vystoupila Venuše v kulichu. Sundala čepici a pohodila hřívou hustých vlasů.
„Dobrý den,“ usmála se.
„Jste dobrá,“ osmělila se Xénie. „Dlouho jsem se nemohla odhodlat,“ odpověděla ta žena. „Bála jsem se, že do mě ta zima vleze a už ve mně zůstane.“
Na chvilku se odmlčela a prohlížela si Xénii zpytavým pohledem, jako cosi zjišťovala. Pak se nadechla. vznášelo ticho, které
„Zemřelo mi dítě. Miminko. Moc jsem chtěla pochopit, proč mi ho Pánbůh vzal. Proč se to stalo zrovna mně. Proč zrovna tohle dítě. Rozuměla jsem tomu pořád míň, účtovala jsem, nenáviděla celý svět a třásla se zimou. Tehdy jsem poprvé zatoužila po ledové vodě. Neměla jsem se čeho bát, zima už ve mně byla. Zjistila jsem překvapivou věc: teprve když jsem se celá prudce smrštila a napjala, když jsem se na chvíli stala šípem vystřeleným do dálky tětivou luku a zažila tu šokovou euforii, konečně jsem se zahřála. A nejenom to: najednou jsem se přestala ptát. Máme všichni velké štěstí, že smíme žít, pochopila jsem a přijala jsem to se vším všudy... Je nepopsatelné, co dělá ledová voda s kůží, s mozkem, s otázkami..., chcete to znovu a zas, ten výstřel blaženosti. Když mrzne, začnete chodit k rybníku se sekyrou a kopete si díru do ledu, abyste to mohla zase zažít. Smrštění a napnutí. Cosi mezi smrtí a narozením. Třeštící štěstí. Ledové štěstí. Pochopila jsem, že se nedozvím, proč malé děti umírají, že se nedozvím vůbec nic, ale že si můžu v sobě vybudovat takový malý šťastný pokojíček.“

Stály proti sobě, ona v mokrých plavkách a s kapkami vody na kůži, Xénie nabalená od hlavy až k patě a přes to si na chvíli byly tak blízké.
„Děkuju, že mi to vyprávíte,“ zašeptala.
„Všichni přede mnou couvají, nevědí, jak se mnou zacházet, co mají říkat, zdrhají. Ale já o tom musím mluvit. Jenže to dokážu jen těsně po smrštění a to tu nikdo není ... chápete?“
Xénie váhavě kývla. Napadlo ji, že třeba není náhoda, že se sem přichomýtla zrovna ona, co zrovna hledá odpověď, byť ne tak naléhavou. Třeba žádná nehorázná intimita neexistuje, třeba jsou to kecy, protože ve skutečnosti stejně všichni touží napíchnout se na klacek a pomalu se rožnit před zraky všech, aby si aspoň trochu porozuměli. Jenže to nedokážou, bolí to. A tak se někdo otužuje, někdo opíjí a někdo píše. Kdo rozsoudí, co je správně?
Otužilkyně, jako by slyšela, co se jí honilo v hlavě, pokračovala: „Nepotřebovala jsem boha, jak mi kdosi radil. Potřebovala jsem bohyni. Sebe. Poklad. Ale nevěděla jsem, jak ji mám ze sebe vykopat.
„Už to víte?“
„Možná.“
„Řeknete mi, jak se to dělá?“
„Myslím, že ženy hrozně moc dbají o svůj zevnějšek, a ne o to, aby se staly skutečně krásnými.“
„Ale vy jste skutečně krásná,“ řekla Xénie a objala ji. Zmáčela si celý kabát.
Ale konečně se dokázala vrátit.
Rozrazila dveře: „Víš co?“
Pohlédl na ni s očekáváním. Možná s nadějí.
„Jděte všichni do prdele!“ zařvala.
Odnesl to on. Ruplo to v ní za mámu i za máminu mámu, za všechny pramáti, prabáby i praprabáby, co nemohly dělat, co chtěly. Odnesl to za všechny. Rozešla se s ním.
Jsem, jaká jsem, zapsala si, protože ještě té noci začala ze své povídky psát knížku. Nechci se vám líbit. Jsem příšerná a vždycky budu. Přitvrdím.
Věděla, že to nejspíš znamená, že zůstane sama.
Pokud to byla ta cena, zaplatí ji. Daň za svobodu. Za paličatost. Tak ať.
„Budeš si muset vybírat chlapy podle toho, jak jim to sluší v tvý knize,“ řekla jí později její kamarádka.