Foto: Hana Knížová
Jestli mě nějaké téma opravdu baví a zajímá, pak je to právě téma krásy. Krémy, procedury, novinky a vychytávky, sem s nimi. Nevím, jestli je to mou profesí. Tím, že jsem ve velmi mladém věku měla možnost pracovat, a tím pádem se podívat pod ruku těm nejvyhlášenějším vizážistům a kadeřníkům v oboru. Lidem jako Bobbi Brown, Gucci Westman nebo Charlotte Tilbury, s těmi všemi jsem měla tu čest. Jméno Sam McKnight vám možná nic neřekne, ale určitě se vám vybaví černobílé portréty rozesmáté princezny Diany od Maria Testina. Ten její dnes už ikonický sestřih měl na svědomí právě Sam. Samozřejmě že to může být i tím, že ač svíček na mém narozeninovém dortu přibývá, cokoli invazivnějšího, než je moje oblíbená neinvazivní korejská jehličková procedura, zatím nepřipadá do úvahy, a tak jsem na nikdy nekončící cestě pátrání po čemkoli, co by známky stárnutí oddálilo. Nebo že by to bylo tím, že poslední dobou žiju 24/7 svým projektem noili x DP, a poprvé v životě tak mám k beauty průmyslu tak blízko, že blíž to už ani nejde? Za ty poslední dva roky, od první myšlenky vytvořit vlastní řadu produktů, které jsou sice minimalistické, ale fungují, přes hledání nových, inovativních ingrediencí až po finální výsledek jsem se naučila tolik, že bych o tom mohla dělat přednášky. Nespíš je to ode všeho trochu, a hlavně je to jen část toho, co pro mě znamená slovo krása.
Krásná pleť, zářivý úsměv, na instagramový post to určitě stačí, ale v reálném životě? Tam už se žádná appka ani filtr nechytá. Tam už se vyplatí jít hlouběji než jen pod kůži a za odraz v zrcadle. Ano, jsem si vědoma toho, jak moc to jako klišé zní. Ale krása je opravdu nejen to, co je na první pohled patrné, ale také – a pro mě hlavně – to, co z nás vyzařuje. Vnitřní klid a harmonie. Vyrovnanost. V dnešní stále více se polarizující době atributy vzácnější než birkinka.
Patřím k těm šťastlivcům, kterým byla dána do vínku notná porce zenu. Povahou jsem spíš analytik/flegmatik. Celý život pozoruji, vyhodnocuji, třídím podstatné od zbytečného, poté v klidu jednám. Pak ovšem přišla menopauza a bum! Trpělivost, které jsem měla vždy fůru, byla ta tam stejně jako osm hodin klidného spánku. Zato se dostavila podrážděnost, roztržitost, a dokonce i lehká apatie. Nijak extrémně, ale dostatečně na to, abych si toho všimla já i moje okolí. Nějakou dobu trvalo, než mi došlo, že to, že se cítím jako na horské dráze a můj vnitřní klid je ten tam, je důsledek hormonálních změn. Jakmile se mi rozsvítilo, začala jsem jednat. A protože nejsem fanynka hormonální substitucí, hledala jsem a našla odpověď jinde. Pomohly mi esenciální oleje, úprava jídelníčku a pak samozřejmě pohyb, všelék, který se mi osvědčil v nejednom náročném období. Spolehlivě mi vyčistí hlavu, vylepší náladu a pomůže utřídit myšlenky. A nic není víc než klidná mysl.
Když jsem začínala žít v Americe, rozdílů mezi tím, co jsem doposud znala, a tím, co náhle byla moje nová realita, bylo opravdu hodně. Co mě ale opravdu překvapilo, byl propastný rozdíl mezi chováním a smýšlením starší generace u nás a v USA. To, jak u nás lidé od určitého věku mají tendenci zlomit nad sebou hůl. Jak dovolí, aby se jejich život smrskl na absolutní, nudné minimum. Není neobvyklé, aby naši sedmdesátníci utrousili povzdech typu: „Co bys chtěla, vždyť jsem starý/á.“ Ano, zobecňuji. Existují výjimky, ale já jich u nás moc nepotkala. Takových, co cvičí v parku jógu nebo taiči, hrají deskové hry a ještě patří do knižního klubu. A aspoň jednou za čas se hodí do gala a vyrazí do víru velkoměsta. Třeba. Není ani neobvyklé, aby se americký sedmdesátník sebral, sbalil se a odstěhoval na druhý konec země. Začal někde jinde, znovu. Dobrovolně, s radostí a entusiasmem. S touhou po dobrodružství, kterou neoslabí ani postupující artritida. Mám přesně takového souseda. Bývalého zaměstnance reklamní agentury, kterého neuvidíte jinak než v košili a v precizně vyžehlených chinos. Má společenský diář nabitější než průměrný mileniál. Každý pátek se u něj scházejí známí – je mimochodem skvělý vypravěč, čím víc lidí, tím líp, a zábava nezřídka končí nad ránem. Na druhý den, když na terase ospale popíjím svou ranní kávu, zahlédnu zase už jen koncová světla jeho auta. Nový den, nové výzvy.
Vždy mě tohle nastavení mysli fascinovalo. Schopnost dokázat udržet si nadšení z čehokoli. Carpe diem. Zvědavost a touha poznávat, tak důležité proto, abychom nezakrněli. I když je mi skoro o polovinu méně než Edovi, často si na něj vzpomenu. Zvlášť když se mi nic nechce. Když jsem unavená nebo líná, nebo na mě jdou chmury. Tehdy obzvlášť. Ale jak na to? Napadá mě diverzifikace, jako při investování osobních financí. I tam je pravidlem nedávat všechna vejce do jednoho košíku, ale dělit je na více částí. Mít hodně koníčků, spousty zájmů a obklopovat se lidmi, hlavně těmi mladšími. Jaké si to uděláš, takové to máš. S tím rozdílem, že místo úroků a kapitálových zisků se dá získat něco mnohem hodnotnějšího. Život bohatý na zážitky, šance zachovat si aktivní mysl. A čím dřív s tím člověk začne, tím líp. Tak na krásné zítřky!
Nikola Nováková: O umění zblízka, i když z druhé strany
The Snake and Fern
Ukrajinský návrhář Artur Kulakovsky: Jsem si jistý, že válka radikálně změní mě osobně i moji značku