New online era is coming. Představujeme nový web HARPER'S BAZAAR

Bolest a sláva Mariny Abramović

Marina Abramović definovala pojem „performance art“ a konzervativní diváky svými extrémními díly pravidelně utvrzovala v jejich přesvědčení, že spíše než do galerie patří do psychiatrické léčebny. Na to, jak se připravuje na svou velkou retrospektivu v Londýně, proč si už nemusí nikdy nic pamatovat a co se stane, když přestanete být zvědaví, se jí v exkluzivním rozhovoru pro Harper’s Bazaar ptal Milosh Harajda.
Milosh Harajda
——
28. října 2021

FOTO: ARCHIV ROYAL ACADEMY OF ARTS

Kontroverzní tvorbu Mariny Abramović dnes uznávání kurátoři definují jako soubor „představení“, která zkoumají hranice lidského těla a mysli. V této souvislosti se často uvádějí pojmy „body art“, „endurance art“ či „feminist art“, kde klíčovým elementem zůstává interakce umělce se živým publikem. Ona sama sebe označuje za „babičku performance“.

Snad ji na kariéru umělkyně, která svými díly vytrvale pokouší, co ještě vydrží její tělo a mysl, připravilo nelehké dětství. Zčásti ji vychovávali hluboce věřící prarodiče, zčásti její rodiče, za války jugoslávští partyzáni, jejichž soužití mělo k rodinné idyle daleko. Umění vystudovala v Bělehradě a pak působila při různých školách a akademiích po celé Evropě. Její první velkou performancí v roce 1973 byl Rhythm 10, kdy noži bodala mezi své rozpřažené prsty. Nepřestala, dokud se postupně nezranila dvaceti kudlami a neměla ruce celé od krve. A to byl jen začátek. Postupně přicházely nové cesty, jak si pohrávat s křehkostí lidské existence. Dokonalým příkladem je dílo Rhythm 5 z roku 1974, kdy Marina zapálila na zemi velkou pěticípou komunistickou hvězdu, jejíž plameny symbolizovaly očistu. Nejprve si ostříhala nehty, následně vlasy a ty vhodila do plamenů těsně před tím, než si lehla doprostřed hořícího pentagramu. Publikum pochopilo, že ztratila vědomí kvůli nedostatku kyslíku až ve chvíli, kdy se plameny dotýkaly jejích končetin a ona nadále ležela nehybně. Motiv naprosté pasivity a bezvědomí se v jejím díle objevuje často. Do extrému zašla ve stejném roce během Rhythm 0, kdy se vydala napospas publiku, které si s ní mohlo dělat doslova, co chtělo. Diváci ji tehdy málem utýrali. 

Série vystoupení s její životní láskou německým umělcem Ulayom byla soustředěna na studium mužské a ženské energie. V představení Breathing In / Breathing Out si vzájemně dýchali z úst do úst tak dlouho, dokud si po sedmnácti minutách nenaplnili plíce oxidem uhličitým a nepadli na zem v bezvědomí. Chtěli tak poukázat na schopnost člověka přivlastnit si a zničit život toho druhého. Dílo Rest Energy z roku 1980 bylo téměř statické – Marina držela luk s napjatou tětivou a Ulay šípem mířil přímo na její srdce. Stačil jeden pohyb prstu a mohl ji před zraky diváků zabít. Důležitým detailem byl fakt, že ten, kdo držel zbraň, byla Marina, čímž ilustrovala pozici mnoha žen, které svého partnera tiše podporují v tom, aby je ničil.

Jak důležité a pevné pouto mezi Marinou a Ulayem panovalo, viděli diváci během představení The Artist is Present, kdy umělkyně během své retrospektivy v roce 2010 strávila několik dní u stolu v newyorské MoMA. Kdokoli z diváků si k ní mohl sednout a libovolně dlouho se jí dívat do očí. Před muzeem se tvořily fronty, lidé přespávali na ulici, aby se mohli představení zúčastnit. Podívat se na ni přišlo tehdy přes milion diváků. Ulay ji překvapil a přišel se na dlouholetou přítelkyni podívat také. Slzy, kterým oběma během těch pár minut kanuly po tváři a zachytily je kamery, jsou dodnes dojemnou podívanou. A pak je tu samozřejmě ještě jedno její představení – The House with the Ocean View, kdy strávila dvanáct dní ve stylizovaném bytě postaveném v galerii a které se objevilo i v jednom z dílů Sexu ve městě. Marinu Abramović tehdy objevila celá nová skupina diváků, která o jejím díle dosud neměla tušení. Mainstream se jí ale neošklivil. Právě naopak. Spolupracovala s Lady Gaga, hercem Jamesem Francem, raperem Jay-Z i módním domem Givenchy. Ze sedmasedmdesátileté srbské performerky se tak stala ikona nejen ve světě umění, ale jedna z nejvýraznějších žen současné světové tvůrčí scény.

Naše cesty se poprvé protnuly v roce 2014 na půdě The Serpentine Gallery v Londýně, kde Marina předváděla performanci nazvanou 512 Hours. Uběhlo sedm let a znovu jsme si hleděli do očí, tentokrát během Zoom interview pro Harper’s Bazaar. V době příprav na tento rozhovor byla její velká retrospektiva v londýnské Royal Academy of Arts naplánovaná na podzim 2021. Nakonec je ale všechno jinak a Marina Abramović bude muset svou trpělivost a nezdolnost prokázat znovu...

Royal Academy of Arts v Londýně ohlásila vaši velkolepou retrospektivu původně na podzim 2020, pak na podzim 2021. V jakém stadiu se tento projekt dnes nachází?

Kvůli situaci s covidem vydalo vedení Royal Academy před třemi dny prohlášení, že moje výstava se přesouvá na rok 2023, takže si budu muset počkat. Původně jsem výstavu chtěla nazvat After Life. No, název určitě změním, protože nechci nic zakřiknout a v aktuální situaci riskovat, že se retrospektiva uskuteční až po mé smrti. Trpělivost je velmi důležitá. Když mi v Royal Academy oznámili nové datum, bylo mi jasné, že mým úkolem je zůstat zdravá a fyzicky silná, abych zvládla vše potřebné, až přijde ten správný čas.

Jaký klíč jste zvolila při tvorbě výstavního konceptu? Vaše spolupráce s Ulayem posouvala hranice a váš sólo koncept The House with the Ocean View se objevil v seriálu Sex ve městě a přes noc vám přinesl mainstreamový úspěch...

Výstava je postavena na principu interakce umělce s publikem a to je její podstata. Divák se seznámí s nejslavnějšími počiny mé kariéry a ty budou paralelně doplněné o nové práce, které veřejnost nikdy předtím neviděla. Samozřejmě jsem tam zahrnula jedno živé vystoupení, kterého se zhostím osobně.

Co je zajímavé na této spolupráci, je fakt, že tak velký prostor v Royal Academy nebyl během 250leté historie této instituce dosud nikdy nabídnut žádné umělkyni a do roku 2023 se tak ani nestane. Proto cítím obrovskou zodpovědnost a tlak přinést něco monumentálního.

Přestože na retrospektivy si musíme počkat, budete na podzim v Londýně promítat své operní představení 7 Deaths of Maria Callas na největší digitální obrazovce v centru města. Možnost ji zhlédnout tak budou mít i náhodní kolemjdoucí. Je toto vaše odpověď na to, že nemůžete vystupovat živě?

Od momentu, kdy pandemie vypukla, jsem se věnovala třem velkým projektům. Jedním z nich je právě tento, kdy s režisérem Marcem Brambillem připravujeme promítání na velkoformátové obrazovky v Tottenham Court Road Station. Performance nemusí nutně spoléhat na živé publikum, naštěstí máme mnoho nových médií, která nám umožňují komunikovat a dělat nadále naši práci. Představení 7 Deaths of Maria Callas jsem už předtím odehrála v budově mnichovské opery, která má kapacitu 2300 míst. Hráli jsme pět dní pro 500 diváků, takže 2500 diváků už mělo šanci vidět představení s orchestrem živě, přičemž jsme dodrželi všechna hygienická opatření.

Máte během příprav na výstavu prostor reagovat svou novou tvorbou na aktuální situaci?

Můj styl života se poslední rok kompletně změnil. Předtím jsem nonstop cestovala a teď trávím čas na jednom místě. Výstava se původně měla otevírat loni, takže nejen kurátorská koncepce, ale i katalog jsou dávno připraveny. Teď mi byl dopřán luxus v podobě času navíc, takže mohu znovu důkladně promyslet celou výstavu, změnit její název, doplnit nové elementy... Dva roky jsou slušný prostor.

Kromě připravované retrospektivy jste mohla svůj život bilancovat ve svých pamětech Walk Through Walls i v operním díle Life and Death of Marina Abramović, které režíroval Robert Wilson. Jak se vám ohlíželo za svým životem?

Paměť je zvláštní věc. Pamatujete si nějakou událost a titíž lidé, kteří ji s vámi zažili, na ni vzpomínají úplně jinak. Vzpomínky častokrát neladí. Kniha Walk Through Walls vznikla hlavně proto, abych mohla uvolnit vzpomínky. Můj ghost writer sbíral mé příběhy, které ale nebyly chronologické, a jeho úkolem bylo jim dát řád. Nesmírně se mi ulevilo, když jsem knihu vydala, protože si už nic víc nemusím pamatovat, vše je napsáno v knize. 

A co se operního díla s Robertem Wilsonem týče?

V jednom okamžiku jsem potřebovala někoho cizího, aby mi přinesl nový pohled na můj vlastní život. A tím byl Bob Wilson. Předala jsem mu všechny podklady k mému dětství, mé práci a nechala jsem mu volné ruce, aby se mého života zhostil podle sebe. Já byla pouze materiálem v jeho rukou. Bob si vše pečlivě prostudoval a řekl mi: „Vůbec mě nezajímá tvá práce. Pohltil mě tvůj osobní život, plný tragických událostí. A já je chci ukázat divákům jako vtipné. Není nic horšího než tragédii zobrazovat tragicky. To je kýč. Pokud však hrůzu posuneme do vtipné roviny, to je skutečná výzva.“ Já jsem se s ním na tu cestu vydala.

Co bylo na tom procesu nejtěžší?

Bob mi řekl, že mám ztvárnit roli své despotické matky Danice, a já jsem udělala všechno, co mi řekl. Matka mě nikdy v životě nepolíbila, aby mě „nerozmazlila“, často mě bila a do mých osmadvaceti let mě doma držela pod zámkem. Když jsem ještě žila u ní v Bělehradě, všechny své performance jsem musela stihnout do deváté hodiny večer, abych se vrátila včas domů a vyhnula se trestu.

Jaký dnes máte vztah k rodnému Bělehradu?

Včera mi srbský ministr kultury symbolicky předal medaili za celoživotní dílo a ocenil můj přínos ke zviditelnění srbské kultury ve světě. V Bělehradě jsem vystudovala, dělala jsem tam svoje první performance a následně jsem odešla do zahraničí. Po čtyřiceti letech mě vláda pozvala zpět a nyní mi udělili medaili, což značí, že mou práci konečně přijali. Po dlouhé době jsem byla upřímně dojatá.

Budete moci medaili převzít osobně?

Včera jsem ji „převzala“ přes Zoom, takže očekávám, že mi ji přiveze DHL. Je to velký řetěz kolem krku, takže v něm budu vypadat jako vánoční stromeček.

Nejen v rodném Srbsku, ale i v módním světě jste fenomén performance posunula do nové roviny, když jste navázala spolupráci se značkami Adidas nebo Givenchy...

Riccardo Tisci, který byl v té době kreativním ředitelem Givenchy, mě poprosil, abych se stala uměleckou ředitelkou jeho debutové přehlídky v New Yorku. Ten úkol jsem vzala velmi vážně. Film, divadlo, literatura i móda mají pouze dva druhy lidí: originální a ty, co je následují. Riccardo je nesmírně talentovaný, ale vše v životě se děje z nějakého důvodu. Například Ulaye jsem potkala na své narozeniny. Jsme narození ve stejný den a dodnes jsem přesvědčena, že naše setkání bylo dílem osudu. Pracovali jsme spolu dvanáct let. Tu cestu jsme spolu ukončili během performance, kdy jsme pěšky přešli celou Velkou čínskou zeď a na jejím konci se naše cesty navždy rozloučily...

Dalším významným mužem ve vaší kariéře byl herec James Franco. Jak ten vás ovlivnil?

Málokdy potkáte někoho, kdo je více fascinován procesem než samotným výsledkem. James si mnohokrát experimentováním téměř zničil kariéru i vlastní image, protože Hollywood má velmi přísná pravidla. On je workoholik a nestačí mu jen jedna disciplína, protože čím více opakujeme stejnou věc, tím více ztrácíme respekt k sobě samým. James patří k mladé generaci herců a byl fascinován mou prací. Během performance The Artist is Present v MoMA se posadil na židli naproti mně a já se zamilovala do jeho energie. Já osobně potřebuji vytvářet projekty, které v úvodu překvapí i mě samotnou. On je úplně stejný. Když jsem mu řekla: „Svléknu tě donaha, potřu medem a obalím do zlata.“ On odpověděl: „Let’s do it!“

Je fascinující pozorovat vaše vyvážené vztahy mezi „učněm“ a „mistrem“. Například Lady Gaga jste radila s jejím třetím albem Artpop, dokonce absolvovala privátní kurz vaší Abramović Method určené na posílení koncentrace a kontroly nad tělem. Pomoc vám oplatila během vaší výstavy v MoMA, když na Twitteru sdílela fotku z vaší performance a přilákala k vaší práci mladé lidi. V uměleckém světě je taková vzájemná podpora velmi vzácná...

Spolupráce přicházejí a odcházejí a vždy nastane moment, kdy se cesty rozejdou. Nejdéle jsem pracovala s Ulayem. Po této zkušenosti jsem už nikdy nechtěla s nikým spolupracovat dlouhodobě. Nedávno mě ke spolupráci vyzvala zpěvačka Rosalía, které je pouze dvaadvacet let a miluje mou práci. Já jí s radostí předám své zkušenosti. Díky mladým lidem na oplátku dostávám vhled do doby, ve které žijeme. Moje generace totiž pochází z jiné éry...

Své zkušenosti jste se rozhodla předávat i prostřednictvím Marina Abramović Institute (MAI). Naplňuje dnes MAI misi, se kterou jste ho v roce 2007 zakládala?

Původně jsem chtěla ve městě Hudson ve státě New York postavit velkou budovu, kterou navrhl architekt Rem Koolhaas, ale projekt se nesmírně zkomplikoval a já jsem nebyla schopna sehnat 32 milionů dolarů, abych mohla tuto vizi realizovat. Když jsem pochopila, že tuto překážku nestihnu ve svém životě překonat, řídila jsem se sloganem: „Nechoďte k nám, my přijdeme za vámi.“ Dokázala jsem si otevřít všechny dveře a MAI putoval do mnoha zemí, kam nás zvaly různé instituce, a dokázali jsme tak podstatu celého projektu naplnit. Spolupracujeme s lokálními umělci, dáváme jim rady, formujeme jejich publikum a pomáháme jim oslovovat nové. V jedné kamenné budově bychom nebyli schopni oslovit tak široké spektrum lidí. Performance není materiální umění, stojí na reálném čase a prostoru.

Jak jste změnila svůj život v pandemii?

Pro umělce je samota velmi důležitá. Vlastním dům ve státě New York a tam trávím většinu času, kde mohu vždy objímat stromy a stěžovat si jim na covid. Nejvíce mi však chybí humor, objímání lidí, společné večeře plné smíchu. Já jsem však velmi trpělivá a vím, že budeme nesmírně šťastní, až to celé skončí. Před pandemií jsme cítili, že systém není v pořádku, a automaticky jsme vinu házeli na vnější svět. Teď jsme dostali příležitost zamyslet se nad svým životem a hledat naše skutečné poslání, to, proč jsme sem přišli. Jaký je můj příspěvek společnosti? Mohu něco změnit? Výsledkem by mělo být uvědomění, že všichni společně sdílíme míru odpovědnosti a nyní můžeme udělat první krok.

Změnil se nějakým způsobem váš pohled na smrtelnost?

Ve svém manifestu jsem napsala, že chci zemřít vědomě beze strachu a hněvu. Po pohřbu spisovatelky a mé kamarádky Susan Sontag v Paříži jsem také zanechala konkrétní scénář, jak si přeji, aby můj pohřeb probíhal. Bude se paralelně konat na třech místech, kde jsem žila nejdéle – v Bělehradě, Amsterdamu a New Yorku. V životě je ale nesmírně důležitá otevřená mysl. Základem je uchovat si zvídavost malého dítěte, protože nejhorší je, když přestanete být zvědaví. Tehdy jste zralí na smrt.

Původně zveřejněno v dubnovém vydání Harper’s Bazaar, Art issue 2021. 

SPECIAL THANKS: Giuliano Argenziano

Objednejte si předplatné Harper‘s Bazaar

Časopis Harper‘s Bazaar
Předplatné

Podobné články

Sleduj nás
na instagramu