Foto: Matúš Tóth
„Mami, kde je ta krabice s kartami s pokémony?“ volá na mě syn s hlavou hluboce zabořenou ve skříni. „Mamíí, kde máme misky?“ ozývá se další dítě z kuchyně.
V posledních měsících mám obrovskou potřebu všechny věci přerovnávat, a hlavně je minimalizovat, takže jsem momentálně v procesu masivní reorganizace. I když je asi pravda, že by děti nejspíš hlaholily úplně stejně, i kdyby byly všechny věci na svém starém místě tak jako vždy. Naštěstí to berou s nadhledem a nezájmem odpovídajícím jejich věku. To se však nedá říct o mé drahé polovičce, která stojí v kuchyni před otevřenou komodou. Jeho výraz odráží mix zděšení a nevůle. „Už je zase všechno jinak? Nemůže to zůstat, jak to bylo? Co s tím bylo špatně?!“
Dívám se na něho jako na vetřelce z jiné planety a cítím, jak mi v krku roste knedlík. „VŠECHNO!“ chce se mi křičet. Tohle, tohle, tohle, otáčím se dramaticky kolem sebe. „Vidíš tyhle propisky?“ ukazuju na dózu s eklektickou sbírkou různých písadel, která léta letoucí stála na kuchyňské lince. „Potřebuji, aby tam zůstaly jen dvě, a navíc aby byly obě stejné barvy!“ Uznávám, je to trochu přehnané. Ale po tom chaotickém pandemickém období, po tom všem stresu a nejistotách, které ještě zdaleka nekončí, potřebuji mít aspoň něco pod kontrolou. Najít alespoň trochu klidu a řádu v tomto zmateném světě.
Za svůj život jsem zažila už mnoho dramatických situací. Smutek, neštěstí, strach o své blízké. Vím, jaké to je, odcházet z domova a moci si vzít s sebou jen to nejnutnější. Proto ale také vím, že toho člověk vlastně tolik k životu nepotřebuje. Že těch věcí, které jsou pro mě podstatné, je jen pár. A přesto dokážu kolem sebe nahromadit spoustu balastu. A tak mi nezbývá než jediné – udělat to jako Marie Kondo! Systémově a nekompromisně.
Moje první cesta za nákupy po zrušení epidemiologických opatření nevedla ani do obchodních center, ani do butiků. V zahradním centru jsem si nakoupila ty největší odpadkové pytle, jaké byly k dostání, a teď tu stojím obklopena pětkrát dvě stě čtyřiceti litry zbytečností a nemůžu se dočkat, až se jich zbavím. Hned se mi lépe dýchá. Všechno je přehlednější, navenek i uvnitř.
Za normálních okolností jsem jako dynamo. Vstávám s rozbřeskem, posilněna kofeinem zvládám několik věcí najednou, lítám od jedné k druhé a v deset ráno toho mám za sebou víc než většina ostatních za celý den. Poslední dobou je to ale úplně jinak. Těžce se mi vstává, ke všemu se musím vybičovat. Každý krok, který udělám, jako bych kráčela hustou melasou. Přijde mi, že kolem mě všichni začali někam uhánět. Já se na ten shon kolem sebe dívám, jako bych stála mimo své tělo, a připadám si nějaká přibržděná. Nikam se mi utíkat nechce. Hlavou se mi honí, že bych možná měla tak jako všichni kolem mě rychle rychle dohnat všechno, co dostalo v lockdownu stopku. Ale korelace mozek–tělo nějak nefunguje. Skoro naopak. Moje pohyby jsou zpomalené, nohy ztěžklé, jako bych se ploužila na dně oceánu.
ART OF STYLE s Eliškou CHOMISTEK Vol. 4
Zápisky z Lisabonu aneb poznejte krásu tohoto místa očima Tamary Šimončíkové Heribanové
O kráse