Vrásky mezi obočím se mi objevily v době, kdy jsem vycházela ze ZŠ, takže jsem měla dostatek času se s nimi sžít, a jak říká Miranda Hart v sitcomu Miranda: „It’s less of a problem, more of a feature.“ (Ona tím tedy myslela vyrážku na prsu.) Nějak ke mně vrásky patří a vlastně mě jen chvilku potrápí, když se občas zahlédnu na fotce v nějakém blbém úhlu.
Samozřejmě jsem s věkem nachytala různé příznaky tělesného opotřebení, které s masochistickou pečlivostí na sobě zaznamenávám a prohlížím si. Spíš bych však řekla, že o řadu z nich jsem se svým dobrovolným životním stylem zasloužila sama, věk z toho vinit moc nemůžu. Mění se mi kvalita vlasů, ale to přičítám své stálé vysoké hladině stresu, posledních pár let nosím brýle na čtení, což zase připisuju nekonečnému zírání do počítače a mobilu, a na pleti se mi objevují pigmentové skvrny, protože se v létě často neumím přimět mazat se krémem s SPF. Také na sobě pozoruju přímou úměru mezi tělesnou aktivitou a pevností těla, jinými slovy budu už asi muset cvičit a tančit pořád, jinak budu moct svoje tělo pověsit rovnou na ramínko. Co ovšem přinese věk – a slibuji to všem svým mladším kamarádkám – je zvláštní stav, kdy tělo se sice zvláčňuje, ale přesto ho čím dál láskyplněji přijímáte. Přestanou vám vadit krátké nohy, úzké rty, příliš kudrnaté nebo příliš rovné vlasy, prostě to tak je. (A to ani nemusím mířit daleko do ezo, že člověk od jisté chvíle začne být svému tělu vděčný, že ho vůbec nese a zůstává naživu.)
Asi už nikoho nesbalím na první dobrou na svou fyzickou krásu, což se ale stejně nikdy nestalo, takže nevím, proč by to zrovna teď mělo začít, nicméně… nedávno jsem o tom někde psala, nějak se stalo, že jsem se stala přitažlivou pro o dost mladší generace mužů, což je pro mě opravdu novinka. Fakt jsem to dříve nezažila, nic pro to nedělám a ten zájem je až nápadný, nestačím se tomu divit. Neříkám, že je to zrovna něco perspektivního, na čem by se dalo stavět, ale povznášející je to dost. A jsem si už jistá, že vás lidé většinou vnímají jako mnohem hezčí, než si vy myslíte, že jste. To se, myslím, týká úplně všech. Také bych řekla, že si svoje tělo užívám, dobře se mi v něm chodí, tančí a užívá sexu, ano, sex mě v posledních letech taky překvapil, jak moc ještě skvělejší může být. Jako by se rozléval až ke kořínkům vlasů. Taky v mém věku už není čas a ani potřeba přílišného přizpůsobování se a lakování věcí na růžovo, takže se mi vyrýsovalo několik krásných přátelství s ženami a muži, se kterými bych se ráda takhle hluboce přátelila až do konce. Takže bring it on!
Bude mi čtyřicet. Moje tělo vypadá jinak než před dvaceti lety. Mám strie po porodu, břicho, které je všechno, jen ne ploché, prsa, která klesají, chloupky, co rostou i na místech, kde bych je nečekala, vlasy, kterým mizí hnědá barva a obalují se do šedé, a tělo, jež pokrývají červené pihy, o kterých Google hovoří jako o stařeckých. Vrásky mám kolem očí i úst, a nemizí ani po modlitbě. Měním se. Na e-shopu s víny musím rolovat nekonečně dlouho, než se dostanu ke svému roku narození. Už se přestávám divit, když většina úžasných úspěšných lidí, o kterých píšu, je mnohem mladší než já. Stárnu.Občas na mě ve vzpomínkách ve fotkách vykoukne třeba mé dvacetileté nebo třicetileté já a já si uvědomím, že je škoda, že jsem tehdy neměla takové sebevědomí, jako mám dnes. Sebevědomí, které mě usadilo ve vlastním těle, které je spokojené s tím, co má. To sebevědomí mi dovoluje být sama sebou. I s tím výčtem nedokonalostí, kterých dozajista bude přibývat.
Průvodce peelingy: pro jemnou obnovu buněk i razantní redukci nedokonalostí
Profesionální ošetření pleti kdykoli
O #PROAGING kráse s Danielou Peštovou