Umění se hádat: vyřaďte 6 forem této dysfunkční komunikace

Zapomeňte na agresi, vulgarismy, projekci či nechtěné urážky způsobené výbuchem vnitřních emocí, a naučte se hádat konstruktivně – s chladnou hlavou, respektem a výsledkem, který uspokojí obě strany. Kterých chyb se nejčastěji dopouštíme a čím (nebo jak) je nahradit efektivním řešením?
Linda Svobodová
——
16. prosince 2022

Foto: Profimedia

Není žádným tajemstvím, že komunikace ve vztahu je velmi složitá a delikátní záležitost, a to hlavně, když dojde na střet dvou protichůdných zájmů. O to více to platí při řešení sporů, do kterých se zapojuje pasivní agresivita či neverbální gesta, ve snaze spor buď ukončit nebo vyhrát. Když se navíc emoce rozproudí, je těžké nepřekročit onu hranici, kdy vyřkneme slova, která se budou brát těžko zpět. Mnohdy totiž můžeme mít tendenci do konfliktu přenést negativní emoce (nahromaděné z předchozích, neřešených konfliktů) – hněv, žárlivost či posuzování. To vše je ovšem kontraproduktivní pro efektivní komunikaci a konečné vyřešení problému.

Klíčem ke šťastnému dlouhodobému vztahu je neustálé zdokonalování komunikačních dovedností, a to u obou partnerů. Chceme-li se totiž dobrat k řešení, které bude vyhovovat oběma stranám, je zapotřebí mluvit o našich potřebách a hledat tak východisko, které bude akceptovatelné pro oba. A není nic lepšího, než komunikovat své pocity, obavy a potřeby upřímně a snažit se je co nejlépe a nejpřesněji vysvětlit partnerovi (ba i sobě).

Neustálá kritika a hodnocení

Negativní hodnocení protějšku může rychle přerůst ve velmi nezdravý návyk. Může se jednat o pouhé maličkosti jako kritika toho, jak partner vypadá, ale i důležitější věci, jako je dělba práce v domácnosti, finance, trávení volného času či intimita. Podle Psychology Today je hlídání výsledků u našeho partnera ukazatelem nedostatku důvěry a také rigidity ve vztahu. Když nám totiž někdo něco vyčítá, ozve se přirozeně naše hrdost a máme tak nutkání „oplatit to“ a poukázat na nedostatky toho druhého. O to více to platí v případě, když partner udělal stejnou věc, ze které nás teď obviňuje. Použijete-li však argument, že to dělá taky, hádka se pravděpodobně ještě vyostří, než aby došlo k jejímu ukončení. Jedinou produktivní cestou je tedy vyjasnění a následná omluva či náprava. Pakliže existuje věc, která vás u partnera dlouhodobě trápí, je příhodnější jej poprosit o vysvětlení, proč tak činí, a zase ze své strany objasnit, proč to tak trápí vás. Při výměně těchto názorů si buď partner může uvědomit důležitost onoho aspektu pro vás, a tedy zahájit změnu, anebo se naopak vy dozvíte důležitý důvod partnerova chování. Ten můžete buď akceptovat, nebo se společně domluvit na jeho řešení. Pokud však uvidíte změnu v partnerově chování, kdy se snaží dodržovat vaši domluvu – pochvalte jej za to a ubezpečte jej v tom, že jste si toho všimli a že si jeho snahy ceníte. Uvidíte, jak moc to vztahu prospěje.

Projekce a hledání (ne)viny

Projekce může být obtížně identifikovatelná, jelikož se jedná o nevědomý duševní proces, během kterého své vlastní neduhy nacházíme u druhých lidí nebo je z nich obviňujeme. Velice často se tento problém vyskytuje u lidí závislých na alkoholu či omamných látkách, kteří si neuvědomují, že mají problém. Při jakékoliv konfrontaci s blízkými trvají na tom, že nemají problém, a že je to okolí, co má problém – tedy jej doslova projektují na ostatní.
Tuto reakci vyvolává většinou nejistota nebo pocity ohrožení, které mohou pramenit ze žárlivosti, strachu nebo nedůvěry. Například pokud jste udělali něco nečestného svému partnerovi vy, tak jste to zároveň právě vy, kdo může partnerovi žárlivě vyčítat jakkoliv nevinnou interakci s jinými lidmi. Může to tedy vypadat tak, že partnera obviňujete z tajnůstkářství a lhaní i přesto, že se ničím neprovinil. Psycholog Michael Brustein dodává: „Lidé, kteří se například cítí méněcenní a mají nízké sebevědomí, mohou právě propadnout zvyku projektovat své pocity, že nejsou dost dobří, na ostatní.“
I tento problém má ale jednoduché řešení. V tomto případě je potřeba nejprve ony pocity identifikovat v sobě samých – například mamé-li nízké sebevědomí, je důležité si to přiznata začít s tím bojovat. Pokud si myslíte, že nejste tou nejlepší verzí sebe sama a že partnerovi můžete nabídnout více, začněte tento „self-projekt“ realizovat. Dejte také partnerovi najevo, že za vašimi negativními pocity stojí pouze strach a nejistota – partner vás na oplátku může nejen uklidnit, ale zároveň podniknout kroky, které vás ubezpečí v tom, že nemá v plánu nic nekalého.

Nadávky

Častým důvodem, který vede k eskalaci konfliktu, je použití nadávek. Vulgarismy se totiž neřadí mezi prvky, které by pomohly danou věc vyřešit, ale naopak zhoršit. Když váš partner např. udělá něco, co považujete za bezohledné chování, zvažte použití slov, která mohou od milované osoby zabolet více než od kohokoliv jiného. Místo toho je třeba přesně ukázat akt, který vy považujete za bezohledné chování, než abyste partnera pouze ponížili. Nadávka je jako rána z čistého nebe – partner si nemusí uvědomit, čím si ji vysloužil, a bere ji tak spíš jako akci než jako reakci na to, co provedl. Alternativou je proto vysvětlit, jak moc (a proč) vás dané chování rozčílilo – pokusit se dát najevo, že zatímco pro něj se jedná o maličkost, pro vás má daný čin výrazně větší váhu.

Gaslighting

Jednou z možných forem psychologické manipulace je například i onen gaslighting. A o co se jedná? Manipulátoři se snaží v naší mysli zasít semínko pochybnosti a získat moc, která vede až k tomu, že dotyčný začne pochybovat o vlastním úsudku a intuici. Například pokud partnera konfrontujeme s tím, že dělá něco nekalého, a to i v případě, že máme důkazy, on se snaží obrátit naopak reflektory pochybností na nás – nejčastější strategií je tak třeba výrok o tom, že jsme se zbláznili nebo že jsme chorobně žárliví a že je to problém, se kterým bychom se měli obrátit na profesionály. Atakuje tak úsudek toho druhého a zasazuje semínko pochybností, které je často následně doprovázeno výčitkami svědomí za to, že vůbec bylo nějaké podezření vyřčeno. Podle Psychology Today je navíc problémem i to, že „manipulátoři mají tendenci prezentovat jednu tvář před svou obětí a druhou před zbytkem světa, což vede oběti k domněnce, že pokud požádají o pomoc nebo promluví, nikdo jim neuvěří, že jsou manipulováni a citově zneužíváni“. Tato forma komunikace bývá velmi toxická a neexistuje pro ni ani zdravá alternativa. Pokud tak partner nechce komunikovat otevřeně a upřímně a schovává se za manipulativní techniky ve kterých nevidím problém, je pravděpodobné, že se již někdy jeho přístup změní.

Tichá domácnost

Může se zdát, že je mlčení či trucování výsadou mladší generace, ale není to tak úplně pravda. Častokrát se totiž k „tiché domácnosti“ uchylují i dospělí, kteří raději řešení konfliktu odsunou na druhou kolej a volí tak jeho promlčení (nebo spíše jen oddálení). „Myslím si, že je to do jisté míry obranný mechanismus související s tím, že někdo nedokáže vyjádřit, jak se cítí zraněn. Místo toho, aby použil slova, chová se způsobem, který není příliš adaptivní, ale může mu připadat ochranný,“ řekla Vaile Wright, ředitelka pro inovace ve zdravotnictví American Psychological Association. Mlčení je však ve skutečnosti spíše formou trestu. Tichou domácnost odstartuje totiž ten partner, který se snaží potrestat svůj protějšek například za to, že si nezašel jen „na jedno“, ale vrátil se z hospody až po půlnoci, a tedy nedodržel své slovo. Mlčení je ovšem ve všech případech neproduktivní, jelikož staví ignorovanou osobu do pozice, kdy musí o komunikaci prosit. Mlčení tedy rozhodně nepatří mezi klíče ke šťastnému vztahu, jelikož neposouvá komunikaci kupředu a jedná se také o určitou formu neúcty, která do konfliktu přidává další problém. K alternativě však ve skutečnosti stačí jen málo – v případě zdržení se s přáteli stačí pouze napsat partnerovi, aby na nás třeba doma nečekal s obavami, a dát pouze najevo, že je vše v pořádku, jen že přijdete později, než bylo domluveno.

To ne já, to ty

Může se zdát, že zde popisujeme několik dysfunkčních forem komunikace najednou, ale přesměrování obvinění se řadí mezi samostatné chování. V tomto případě se totiž jedná o přímočaré obvinění, které je na první pohled jasně definovatelné (ne jako u gaslightingu). A jak vypadá přesměrování viny? Pokud vás například partner obviní z toho, že jste neumyli nádobí, a vy mu místo omluvy vysvětlíte, že je to jeho vina, protože on nevyndal myčku, může se z toho stát začarovaný kruh. Nejedná se tak o projekci, v rámci které by mohl říci, že vlastně myje nádobí častěji než vy, takže mu nemůžete nic vyčítat.
Samozřejmě pokud máme rozdělené domácí práce, je někdy těžké držet v těchto situacích nadhled, ale pokud k přehazování viny dochází pravidelně, může to negativně poznamenat vztah. Dokola lynčovaný partner totiž může cítit strach z vyjádření vlastních názorů, jelikož už bude předem vědět, že bude opětovně obviněn. Chození po špičkách a neustálé obavy ale nejsou lepším řešením. Pakliže se partner pravidelně vyhýbá některým povinnostem, je možné, že je pro něj tato jedna konkrétní činnost natolik nepříjemná, že se raději pohádá, než aby ji vykonal. Pokuste se tedy najít balanc, a to tak, že vy si tuto povinnost vezmete fulltime na sebe, a pro něj vyberete něco, co neradi děláte vy, a jemu naopak nevadí. Například nádobí bude na vás, ale třeba vynášení odpadu nebo venčení psa v ranních hodinách na partnerovi.

Objednejte si předplatné Harper’s Bazaar

Časopis Harper’s Bazaar
Předplatné

Podobné články

Sleduj nás
na instagramu