TIME MANAGEMENT: KATEŘINA KALISTOVÁ

„Hlavně se neminout cílem,“ říká Kateřina Kalistová o tom, jak je důležité neustále přezkoumávat životní hodnoty. Po letech ve státní správě se stala ředitelkou orchestru PKF – Prague Philharmonia, kde se našla. Baví ji náboj i proměnlivost každého dne.

Když bylo Kateřině Kalistové dvacet osm let, nastoupila na Ministerstvo kultury jako náměstkyně ministra. Na pozici vydržela rok, než nastoupila na mateřskou dovolenou, ale šlo o mezník, který její kariéru správně nasměroval. Po půl roce doma s malou dcerou se pomalu vrátila do pracovního procesu a začala spolupracovat s nadačním fondem Impulz. O rok později byla zvolena jako předsedkyně do Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Pozici zastávala pět let a během té doby ještě povila dvojčata. „Nechtěla jsem odcházet z práce, na to mě to moc bavilo. A tak jsem si v IKEA pořídila dvě dětské postýlky, které jsem dala do rohu kanceláře. Díky tomu jsem byla v klidu, protože jsem měla děti u sebe, a zároveň jsem mohla vyřizovat veškerou nutnou agendu. Schůzky střídalo kojení, management přebalování,“ vzpomíná. Když se vrátila zpět na Ministerstvo kultury jako náměstkyně, dvojčatům už byly dva roky a chodila do školky.

I tak šlo často o logistický oříšek, ale všechno se dalo zvládnout. Byť na toto období Kateřina s odstupem času myslí jako na bláznivý čas, kdy si připadala jako valící se sněhová koule, ze které podle potřeby vystrčila ruku a vykonala, co je třeba, ať už šlo o práci, nebo péči o tři děti. „Možná i proto mám pocit, že něco takového, jako je work-life balance, vlastně neexistuje. Vždycky máte výčitky vůči dětem nebo vůči práci. Já se chtěla jak práci, tak rodině maximálně věnovat. Co je ale podstatné, jsou hodnoty. Mně trvalo několik let, abych si uvědomila, k čemu směřuji, co chci dělat, jaký chci život teď, ale i v době, až mi bude šedesát. Tohle všechno jsem si uvědomila, až když mi bylo čtyřicet. Nebylo to pozdě. Ale vím, že se mi nestane to, co mnohým jiným. Že člověk buduje kariéru, chodí do školy, má před sebou cíl, zeď. K ní se žene se žebříkem, vyleze na ni, rozhlédne se a zjistí, že vylezl na špatnou zeď. Proto je důležité nastavit si hodnoty, co chceme. A taky je průběžně revidovat. Nejhorší je minout se cílem,“ vypráví Kateřina Kalistová, která po letech ve státní správě přešla do vedení orchestru PKF – Prague philharmonia dříve známém jako Pražská komorní filharmonie.

Čas na čtení 

V akční práci, kde kromě agendy, která je spojená s fungováním hudebního tělesa, připravuje granty, finanční rozvahu či přemýšlí nad marketingem a sociálními sítěmi, je nyní spokojená.  „Ve státní správě jsem ke konci byla vyčerpaná. Byla to práce, kde nebyl vidět jasný výsledek, dny se krájely a ubíhaly jeden za druhým. V orchestru pocit dobře vykonané práce mám. Plány orchestru sahají až do konce roku 2024 a já vím, kdy bude volno, abych si mohla naplánovat dovolenou, a vím, že budou i měsíce, kdy nebude volný ani víkend. A i když nejsem úplně organizovaný člověk, který by měl rozmyšlený život rok či týden dopředu, je mou nezbytnou výbavou diář, kde mám zapsané všechno. Pracuji na denní bázi. Každé ráno si připravím agendu, kterou chci vyřídit, a jedu bod po bodu,“ vysvětluje. Když se rozhlédne po kavárně, kde zrovna děláme rozhovor, prostor hned skenuje trochu s netradičním zápalem. „Tady by byl skvělý nějaký koncert naší filharmonie. To zkusím naplánovat,“ říká. 

Tajemství toho, jak všechno stihnout, se skrývá v ranním budíčku. Kateřina vstává každý den v 5:35, a to i když není žádné ranní ptáče. „Odpočívat neumím. Ale učím se to. Vím, že musím, jinak mě to zdravotně dožene. Dovolit si nedělat nic mi vážně nejde. Odpočívám aktivně, takže hledám čas, abych si zašla zacvičit. A potřebuji taky čas na čtení. Beletrii občas proložím nějakou naučnou vědeckou literaturou, třeba Cirkadiánním kódem od Satchina Pandy nebo Proč spíme od Matthewa Walkera. Když jsem unavená tak, že si večer ani nedokážu číst, vím, že musím zvolnit,“ dodává.