Proč jeden z partnerů neiniciuje sex tak často, jak by ten druhý chtěl? Důvod může být úplně jinde, než si myslíte

Když sex jednoduše není vaše oblíbená disciplína

Pokud někdo sex příliš nemusí, očekávat od něj, že ho bude pravidelně iniciovat, není příliš realistické. Je to podobné jako s jídlem, které nemáte rádi: pokud vám nechutná chřest, pravděpodobně ho nebudete kupovat, vařit ani objednávat v restauraci.

V takovém případě není hlavním problémem otázka, kdo začne. Důležitější je mluvit o tom, jaké místo má sex ve vztahu a zda jsou potřeby obou partnerů vůbec slučitelné. Komplikovanější situace nastává tehdy, když člověk sex rád má, ale nelíbí se mu ten, který je v současném vztahu dostupný. Ani zde příliš nepomůže tlak na větší iniciativu. Mnohem užitečnější je společně zjistit, co by mohlo intimitu zpříjemnit oběma.

Někdy jde o samotný sex – o více něčeho, méně něčeho jiného nebo o konec požadavků, které jednomu z partnerů nejsou příjemné. Jindy může být problém mimo ložnici. Například v množství alkoholu, vzájemném popichování, kritice, nerovnoměrném rozdělení domácích povinností, péči o děti nebo finančním stresu. Sexuální touha totiž nevzniká ve vzduchoprázdnu. To, co se děje během dne, může mít na chuť k intimitě velmi přímý vliv.

„Když to zkusím, stejně to udělám špatně“

Pokud je člověk se sexem v zásadě spokojený, ale neiniciuje ho, může být problém překvapivě jednoduchý: zkušenost s iniciací pro něj není příjemná.

„Pořád mi vyčítá, že mám málo chuť.“

„Když se pokusím začít, řekne, že to dělám špatně.“

„Ani mi nedá šanci něco navrhnout, protože je vždycky první.“

„Pořád si stěžuje, že spolu nemáme dost sexu.“

To jsou podmínky, za kterých může chuť začít sex rychle mizet. Pokud člověk očekává kritiku, odmítnutí nebo další hádku, není překvapivé, že raději neudělá první krok. A někdy jsou důvody ještě osobnější. Někdo se při iniciování cítí nejistě nebo neohrabaně. Jiný vyrůstal s představou, že iniciovat sex není „slušné“ nebo že by to „neměla dělat žena“. Další se bojí, že se mu partner vysměje, odmítne ho nebo jeho návrh špatně pochopí. Neochota iniciovat proto nemusí automaticky znamenat nedostatek touhy.

Proč nás tolik trápí, kdo začne?

Zajímavé je podívat se na problém z opačné strany. Proč je pro některé lidi tak důležité, aby partner sex inicioval? Odpovědi bývají velmi podobné: „Chci se cítit žádoucí.“ „Kdybych nezačal já, nikdy bychom spolu nespali.“ „Potřebuji vědět, že mě opravdu chce.“ Nebo jednoduše: „Už spolu skoro nespíme.“ 

A právě poslední věta ukazuje, kde může být problém. Pokud spolu pár skutečně téměř nemá sex, otázka nemusí znít: „Proč nikdy neiniciuješ?“, ale spíš: „Proč se mnou nechceš mít sex?“ Na tuto otázku může odpovědět jedině partner. A šance na upřímnou odpověď bývá mnohem větší, pokud se na ni zeptáte v klidné chvíli, nikoli během dalšího nočního konfliktu po odmítnutí.

Když se z iniciace stane důkaz lásky

Někteří lidé mají problém přijmout, že jejich partner jednoduše neiniciuje sex. Nejde jim už jen o samotný akt, ale o význam, který jeho absence přikládají.

„Když nezačneš, znamená to, že mě nemiluješ.“

A právě tady se může z rozdílných sexuálních preferencí stát mnohem větší partnerský problém. Je samozřejmě naprosto legitimní být zklamaný, pokud máte chuť častěji než partner. Stejně tak je pochopitelné chtít se cítit žádoucí. Něco jiného je ale přeměnit partnerovu menší potřebu iniciovat sex v důkaz vlastní neatraktivity nebo nedostatku lásky.

Pocit, že jsme milovaní, bychom navíc neměli stavět na jediném signálu. Partner může svou lásku a přitažlivost vyjadřovat jinak – tím, že nám pomůže s domácími povinnostmi, věnuje nám pozornost, projeví něhu, podpoří nás v náročné životní situaci nebo s námi dělá věci, které má rád především ten druhý. Nejde o to sexuální potřeby potlačit. Jde o to připustit, že sexuální iniciativa není jediným jazykem, kterým nám partner může říkat: „Záleží mi na tobě.“

Proč to u sexu řešíme jinak než u sushi?

Představte si pár, kde oba mají rádi lyžování. Jeden z nich ho chce podnikat častěji a většinou také navrhne, že se vyrazí na hory. Pravděpodobně ho ale nenapadne večer partnerovi vyčítat: „Proč nikdy nenavrhneš lyžování jako první?“ Podobně to může fungovat se sushi. Oba ho mají rádi, ale jeden z nich ho navrhuje častěji. U sexu však máme tendenci očekávat, že dva lidé budou mít nejen stejně velkou chuť, ale také stejný styl touhy a iniciace. Ve skutečnosti je taková shoda spíše výjimkou.

Být v páru znamená mimo jiné naučit se snášet situace, kdy nedostaneme přesně to, co bychom si přáli. Zklamání je součástí každého vztahu. Důležité je nedovolit, aby jedno nenaplněné přání zastínilo všechno ostatní, co ve vztahu funguje.

Neřešte, kdo začíná. Řešte, co vám chybí

Když jsou dva lidé spokojení s frekvencí i kvalitou svého sexuálního života, většinou příliš neřeší, kdo byl tím, kdo začal. Otázka iniciace získává na významu ve chvíli, kdy je jeden z partnerů nespokojený. A tehdy nemusí být nejlepší strategií další debata o tom, kdo měl naposledy udělat první krok. Mnohem užitečnější může být zjistit, co vás oba sexuálně přitahuje, kde se vaše preference potkávají a jak se každý z vás chce ve vztahu cítit. Chcete se cítit žádoucí? Bezpečně? Blízko druhému? Uvolněně? Respektovaně? Právě od těchto otázek se může odvíjet cesta k lepší intimitě. Protože cílem není přimět partnera, aby začal častěji. Cílem je vytvořit vztah, ve kterém se oba budou chtít přibližovat – ať už první krok udělá kdokoli.