People pleaser: jak syndrom „hodné holky“ škodí vztahům i sebevědomí

Syndrom hodné holky, známý také jako people pleasing, není jen výjimečnou vlastností několika jednotlivců. Podle průzkumu agentury YouGov z roku 2022 se k přehnané snaze zavděčit se ostatním přihlásila téměř polovina dotazovaných dospělých Američanů – a právě ženy přitom byly v převaze. Proč se o tomto jevu mluví spíš okrajově a co vlastně vede člověka k tomu, že se naučí potlačovat své potřeby jen proto, aby byli ostatní spokojení?

Co stojí za nutkáním být tu pro ostatní? 

Syndrom hodné holky není považován za oficiální diagnózu, a možná právě proto se o něm nemluví jako o skutečném problému. Schovává se za zdánlivě pozitivními vlastnostmi – vstřícností, ochotou pomoci nebo snahou udržet dobré vztahy – pod povrchem se ale skrývá nevyřčený strach z odmítnutí, silná potřeba sociálního přijetí nebo obava z konfliktu. A právě to z něj dělá chování, které není jen naučené, ale často i nevědomé.

Kořeny people pleasingu sahají mnohdy až do raného dětství, kdy si člověk začne spojovat přizpůsobení s přijetím. Pokud je pozornost a náklonnost dospělých podmíněná tím, že dítě nezlobí, pomáhá nebo se chová tiše, vzniká v něm přesvědčení, že jeho hodnota závisí na tom, jak dobře naplňuje očekávání ostatních. U dívek tento vzorec navíc posiluje i kulturní prostředí, které vyzdvihuje ohleduplnost, vstřícnost a emoční dostupnost. Podle psycholožky Shannon Sauer-Zavaly se právě chvála pro dívky stává silnou motivací, původně situační chování se však postupně přetváří v součást identity. „V dospělosti se tyto ženy často stávají velmi úspěšnými, ale mají potíž říkat ne. Mohou se příliš zavazovat, protože se bojí někoho zklamat, a svou práci spojují s tím, jak jsou produktivní a efektivní,“ vysvětluje pro Psychology Today.

Ztráta sebe sama v zájmu klidu

Na první pohled může neustálá vstřícnost působit jako obrovská výhoda. Vyhýbáte se nepříjemným konfliktům, lidé vás mají rádi a pro okolí jste tím, kdo je spolehlivý a ochotný. Dlouhodobě ale tato strategie podkopává vztah k sobě. Když opakovaně potlačujete své potřeby a pocity, mozek to začne chápat jako signál, že na vás nezáleží. Sebehodnota slábne, přibývá pochybností o tom, co vlastně chcete, co cítíte a kým jste, pokud zrovna někomu nepomáháte.

Snaha zalíbit se ostatním navíc přináší velmi konkrétní důsledky, jako jsou úzkosti, přetížení, emoční vyhoření či chronický stres. Postupně se začnete ocitat v situacích, které jste si nevybrali, ale z nichž neumíte vystoupit. Dny se zaplňují povinnostmi, jimž chybí osobní smysl, a přestože na pohled působíte jako stabilní opora, uvnitř vás narůstá napětí. Vztahy se stávají jednostrannými – chybí v nich prostor pro vaše potřeby, protože jste se je odnaučili dávat najevo. A když se po celodenním rozdávání konečně zastavíte, nezůstává klid, ale únava a prázdno.

Jak začít říkat „ne“ (a necítit se při tom provinile)

Zbavit se potřeby všem vyhovět není otázkou jednoho rozhodnutí, ale postupného přepisování starých návyků. Prvním krokem je zastavit se v momentě, kdy začínáte automaticky přikyvovat, a zeptat se sami sebe, proč to vůbec děláte. Je to opravdu vaše volba, nebo spíš strach ze zklamání druhých? Připustit si skutečné důvody, proč říkáte „ano“, může být nepříjemné, právě nejistota či pocity viny jsou ale přirozenou součástí této změny.  

Odmítání je dovednost, kterou lze trénovat stejně jako sebeúctu. Všímejte si, kde se nejčastěji dostáváte za vlastní hranice a co vám ubírá energii – právě tam bývá nejvyšší čas na změnu. Dopřejte si prostor, ve kterém nemusíte nic vysvětlovat, naučte se říkat si o čas na rozmyšlenou a stůjte si za rozhodnutími, která chrání vaši pohodu. Zároveň pečujte o vztah k sobě: všímejte si momentů, kdy jednáte v souladu se sebou, a připomínejte si, že vaše hodnota nestojí na výkonu ani na tom, kolik toho zvládnete udělat pro druhé. Nakonec i laskavost vůči okolí může být zdravá, pokud v ní nezapomenete na sebe.