Hračka

Otec vzal Anežku do cukrárny. Na nic se jí neptal a rovnou objednal pro ni a pro sebe kus čokoládového dortu. 
Jak si užívá léto? Bojí se nového města a nových spolužáků? Jak se má maminka? 
Od pusy mu odlítávaly drobky a ulpívaly mu na hrudi, na stole, na zemi.
Jez přece, vybízel ji. Dej si do nosu.
Anežka si všimla, jak se na tuhé čokoládové krustě utvořily drobné tuhé kapky, které se postupně rozlévaly do stran a stékaly po stranách dolů. 
Mám ti objednat něco jinýho? Zeptal se otec a nespokojeně nakrčil čelo. Tenhle ti nechutná? 
Může se přece přemoct, nabádala se Anežka. Může se přece na ty kapky prostě nedívat. Musí ho poslechnout. Nemůže riskovat. 
Ne ne, všechno je dobrý, zavrtěla divoce hlavou. 
Tak dobře, ale klidně si řekni, jo? 
Dort byl tuhý, suchý a chutnal jako hlína. Anežka cítila, jak sousta jen zvolna sestupují dolů do břicha a jak jí při tom ostře drhnou o sliznici. 
Já myslel, že máš dorty ráda, řekl otec posmutněle. Aspoň teda dřív jsi je měla ráda, dodal a Anežka začala překotně polykat. Skoro nežvýkala, jen neustále rytmicky polykala, spolehlivě jako stroj. Bylo jí zle, ale nemohla přestat. Musí přece udělat všechno pro to, aby ji měl zase rád. 
To jsem rád, že ti chutná, usmál se po chvíli otec. To jsem vážně rád.

Sám si objednal ještě další dva zákusky. Soukal je do sebe, zatímco zasypával Anežku otázkami, na které nečekal odpovědi. 
Je dobře, že jsme si takhle vyrazili, viď? Viď, že je? 
Když Anežka spolkla poslední kousek čokoládového dortu, pohladil ji po hlavě. Hodná holka. Tak rád tě zase vidím. 
Když přijeli zpátky před dům k babičce a dědovi, nechal otec puštěný motor. Naklonil se k Anežce, aby jí dal pusu na tvář. Byla z něj cítit cukrová poleva a mísila se s pachem citronového osvěžujícího stromečku pohupujícího se vedle knoflíku od rádia. Anežce se z toho zvedal žaludek. Všechno to suché a hlínovité vystoupalo ve vlně nahoru, ale Anežka tu hnusnou štiplavou hmotu polkla zase zpátky. 
Něco pro tebe mám, řekl otec a otočil se k zadnímu sedadlu. Odtud vytáhl krabici s legem, na kterém byl vyfocený zámek postavený z kostek. Každá může být princezna, stálo na ní. Rozjásané barvy na fotografii splývaly Anežce do jedné zmatené pulzující skvrny. Zavřela oči, ale jako by měla skvrnu vypálenou na sítnici, jako by se jí už nikdy nešlo zbavit. 
Brzo se zase uvidíme, jo, řekl otec, vysadil ji a odjel.  
....

Hodně ztloustl. Tvář má teď širokou, těstovitou a oblou; jen čelo mu brázdí síť podivně propletených hlubokých vrásek, které vůbec nejsou vyrýsované v místech jako vrásky většiny lidí. 
Tak rád tě zase vidím, říká a třese si s Anežkou rukou.
Je to směšně obřadní, ale všechna jiná, vřelejší gesta by po takové době nedávala smysl. 
David k tomu cizímu zajímavému pánovi natahuje ruce. Chce ho chytnout tak, jako to udělala maminka, úplně stejně! Anežčin otec se k němu skloní a potřese mu drobnou dlaní. 
Ahoj, mladý muži. 
Ahoj, řekne David spokojeně a vyleze na židli vedle Anežky.
Dortík, dortík, já chci dortík, začne vykřikovat a všichni v restauraci se na něj usmívají – je to tak roztomilý, jen se podívejte. 
Já chci malinovej, trvá si na svém David, ale Anežka vrtí hlavou.
Ne, teď si dáme oběd, miláčku, sladký jsi měl včera. 
Otec se usmívá spolu s ostatními. Naučený, kožený výraz, na který Anežka skoro zapomněla a ze kterého jí tělem projede nepříjemné zachvění. 
Měl jsi dobrou cestu? ptá se Anežka a otec se rozpovídá o stavu silnic, o bláznech za volantem a o tom, že raději přijel autobusem, protože si aspoň mohl číst. 
Objednají si polévku a jídlo. David zase hlasitě křičí, že chce dort. Chce, chce, chce!  Hosté už se usmívají o něco míň a Anežka Davidovi trpělivě vysvětluje, že dort nedostane, vážně ne.  David začne uraženě cupovat papírový podtácek.
Nechci tu bejt, oznámí Anežce. Chci pryč. Pryč! 
Zdá se, že otec celou věc skoro nezaznamenal; jakmile se totiž David utiší, naváže plynule tam, kde přestal. Už je ve věku, kdy při rozhovoru čeká, aby mohl říct to, co si připravil. A tak mluví o tom, jak se při jízdě autem do práce snaží vždycky nějak zabavit, a tak při řízení do práce poslouchá aspoň stanice s mluveným slovem. Tam bývají pěkný rozhovory a úvahy, a i když s některýma nejde souhlasit, tak zajímavý jsou, to zas jo. 
Přinesou jim polévku. David ji nechce jíst, protože v ní plave mrkev. Když ji Anežka vyndá, nic se nezmění. 
Ta polívka je moc dobrá, dej si aspoň trochu, přemlouvá ho Anežka, ale David si trvá na svém a křičí, že to jíst nebude. 
Anežka se ptá se otce, jak mu to jde v práci, a ten vypráví o klientech, o soudech, o papírování.  David začne cupovat druhý papírový podtácek a to už se přestávají usmívat i číšníci. Ten, co je obsluhuje, se nakloní ke své kolegyni a cosi jí naléhavě šeptá, oči přikované k jejich stolu. Anežka sní svoji i Davidovu porci. Mastná vlahá tekutina jí klouže dolů do žaludku těžce jako lepidlo. Zatímco otec vypráví o tom, že byl v létě na dovolené ve Španělsku a že letos asi nikam nepojede, protože ho dlouhé cesty začínají zmáhat a on si vlastně docela dobře odpočine i doma, přinesou jim hlavní jídlo, vepřové medailonky a šťouchané brambory. Medailonky mají na sobě podivnou krustu a vypadají jako čerstvé strupy.
Tohle nebudu! zařičí David vesele a dvě ženy sedící vedle i stolu se po něm ohlédnou. Anežka mu maso nakrájí na malé kousky. Dej si aspoň trochu, ne, a co brambůrky, ty máš přece rád. David začne brambory vyhazovat z talíře ven. Anežka mu vykroutí lžíci z dlaně.
Tak tohle už stačilo, Davide.
Sama se na jídlo nemůže ani podívat, a tak jen roznípá vepřový strup a přesune pár brambor z jedné strany talíře na druhou. Otec spořádá všechno do posledního vlákýnka.
Můžu nabídnout dezert? ptá se číšník, když sbírá talíře.
Jo! zakřičí David. Dortík! Anežčin otec se na něj podívá a skoro to vypadá, že až teď vzal vnuka na vědomí.
Jaký máte? zeptá se číšníka a ten začne bez zájmu vyjmenovávat: čokoládovej, mrkvovej, pistáciovej, malinovej.
Jó! huláká David, malinovej! Ten chci!
Tak prosím vás ten, řekne otec a obrátí se na Anežku.
Dáš si taky něco?
Anežka cítí, jak jí ze žaludku stoupá vzhůru až do hrdla cosi těžkého, nechutného, dávivého, co se jí rozlévá po těle, co prostupuje svaly a kostmi a co ji rychle a podivně paralyzuje.
Tak dáš? zopakuje otec hlasitěji.
Anežka se obrátí na Davida a dívá se teď jen a jen na něj; má strach, že kdyby se podívala stranou, tak by se jí paralýza zcela zmocnila.
Dneska žádný sladký, řekne Davidovi a slyší, jak její hlas přechází do ustrašeného tichého šepotu.
Už vůbec žádný, dobře? David na ni vyděšeně poulí kulaté modré oči, nechápe, co se změnilo, ale cítí to. A pak, po několika těžko snesitelných dlouhých vteřinách, přikývne.
Takže nic? zeptá se číšník a Anežka prudce zavrtí hlavou.
Třeba příště, řekne otec s úsměvem.

Doprovázejí ho na tramvaj. Je horko, vzduch je suchý a prašný, až se Anežka rozkašle. Otec jde pomalu; má šouravou chůzi zavalitých lidí, kteří nejsou zvyklí na pohyb. Je v tom cosi bezbranného, takřka dojemného.
Rád jsem vás viděl, řekne a pokývá hlavou. Brada se mu při tom zaboří do hrudi, jako by důležitá svalová vlákna byla už nenávratně povolená, rozžvýkaná, a Anežka si všimne, že se celé jeho tělo začíná hrbit a choulit do sebe.
My tebe taky, odpoví dřív, než se stačí vůbec zamyslet.
Ne, já teda ne! vykřikne David. Já tě rád neviděl!
Otec Davida poplácá po rameni.
Upřímný mladý muž! To je hezký, jen ať mu to vydrží.
Když už jsou skoro na tramvajovém ostrůvku, zastaví se otec před vchodem do hračkářství. Zhluboka dýchá, tváře se mu nafukují jako žábě. Z hračkářství hraje hlasitá protivná hudba a vychází odtud podivně silný pach plastu a cukru. Nebo to Anežce jen tak připadá?
Koupíš mi Hulka? zeptá se David Anežčina otce.
Co je to Hulk? To je takovej zelenej velkej, co dělá takhle, vysvětluje David a začne předvádět souboj s imaginárním protivníkem.
A tady ho prodávají? Má doma hodně hraček, vloží se do toho Anežka.
Říkali jsme si, že žádný jiný kupovat nebudeme. Možná třeba knížku nebo tak, ale hračky teď ne. David ale upírá oči jen a jen na Anežčina otce.
Můžeme ho koupit, jestli chce, řekne otec a David se dá do nadšeného povyku.
Jó, jó, jó!
Řekla jsem, že ne, stojí si na svém Anežka. Vážně ne.
Hudba z hračkářství jako by začala nabírat na síle.
Je to jen jedna figurka, řekne otec.
Pach plastu a cukru proniká Anežce do nosu a po chvíli se k němu začne přidávat ještě něco agresivního – pot. Štiplavý ustrašený pot, který Anežka ze sebe cítí a ze kterého se jí dělá zle.
Jenom jedna figurka, zopakuje otec. David se jí chytne za rukáv.
Prosím, prosím, já ho chci!
Štiplavost je čím dál tím znatelnější. Anežce je slabo; cítí, že ztrácí kontrolu nad svým tělem, které je najednou ztěžklé a překáží. Zaryje si nehty do dlaně, aby se vrátila zase zpátky, ale nic se nestane.
Prosím, prosím! naléhá David a Anežka by s ním nejraději mrštila na prašnou dlažbu a utekla pryč. Od něj, od otce, od tohohle obchodu. Namísto toho však jen slabě kývne hlavou. Brada jí sjede na hruď docela sama, jako by jí najednou povolily svaly na krku. David nadšeně zapiští a společně s otcem zamíří do hračkářství. Anežka po chvíli vykročí za nimi.