Cesta za lepším já aneb 5 kroků k emocionální zralosti
Foto: Profimedia
Foto: Profimedia
Pokud mluvíme o emočně vyzrálém člověku, obvykle si představíme jedince, který má jasno v tom, kým je, jaké jsou jeho morální zásady, cíle a přání, a také stojí nohama pevně na zemi. Má zdravou míru sebevědomí, stoicismu, ví, jak se postavit náročným a stresovým situacím a zachovat chladnou hlavu.
Emoční vyzrálost je skoro bojové umění, na jehož praktikování potřebujete ovládat celé své já. A někdy tato disciplína přeroste i v celoživotní cestu. Bez kterých pěti aspektů se neobejdete?
Emočně vyspělí jedinci ví, že projev empatie není slabostí, nýbrž se jedná o vlastnost silných jedinců. Opakem empatie je totiž narcismus, cynismus a lhostejnost, kterých se mohou krátkozrace dopouštět děti nebo arogantní jedinci, s nimiž následně nikdo nebude chtít navazovat hlubší vztahy.
Lidé ovládající empatii nemají problém vcítit se do kůže druhých, akceptovat jinou než svou vlastní perspektivu věci (nebo názoru) a případně nabídnout pomocnou ruku. Snaží se také najít způsoby, jak být pro jiné užitečnými, a to bez ohledu na to, zda ze svého chování budou mít v budoucnu benefity.
Chybovat je lidské. A uznat svou chybu či se dle potřeby omluvit by pak mělo být zcela normální praxí. Emočně vyspělí jedinci za chování a činy přebírají s pokorou plnou odpovědnost a k případným nezdarům se staví čelem. Nemají problém přiznat sobě ani okolí, že šlápli vedle, nemají tendence zametat chyby pod koberec a tvářit se, že se nic nestalo. Dalším důležitým aspektem je schopnost se z chyb poučit a nečinit je znovu – umět analyzovat své prohry a již je neopakovat.
Tito lidé dokáží také rozpoznat, kdy na danou situaci stačí sami a kdy už je nad jejich síly, a proto potřebují pomocnou ruku. Ať se již jedná o profesní, či osobní sekci jejich života, nenechávají nic na dobu, kdy se vše sesype a už bude třeba vynaložit výrazně větší úsilí na vymotání se z prekérní situace. Vyspělí jedinci totiž nemají potřebu krkolomně dokazovat okolí (ba i sobě), že „všechno zvládnou sami“ nebo že pro ně neexistuje nesplnitelný úkol. Naopak jsou schopni velmi střízlivě odhadnout situaci, své síly a zcela objektivně usoudit, zda je zvladatelná. Netrpí pocitem méněcennosti nebo úzkostmi z toho, že musí mít vždy vše pod svou absolutní kontrolou.
Nastavit si své vlastní hranice není ničím sobeckým, jedná se naopak o zdravou formu sebelásky a respektu k sobě samým i k okolí. Emočně vyspělí lidé mají své morální hranice jasně vymezené, respektují je a stejné chování očekávají i od jiných. Stejnou měrou oplácí ostatním, které netlačí do jim nepříjemných situací nebo konverzací.
Věrnost svým morálním hodnotám vypovídá o duševní síle lidí, o jejich oddanosti, stoicismu, ale také odolnosti vůči pokrytectví.
Být trpělivým a dobrým posluchačem jsou vlastnosti ceněné zlatem, a právě takovými emočně vyzrálí lidé oplývají. Každý touží mít ve svém okolí člověka, který ho vždy vyslechne (aniž by například dělal unáhlené závěry).
K těmto jedincům si s radostí dojdeme pro radu – jejich schopnost objektivně ocenit situaci, dopátrat se pravdy a navrhnout řešení je totiž prediktorem úspěšné péče o druhé.