Muži píší ženám: Jan Gemrot

Milé ženy, kým bych se stal, nebýt vlivu těchto několika žen? Samozřejmě někým úplně jiným. Byly a jsou to právě ženy, které určují můj osud a další směřování. Ženám vděčím za mnohé, dost možná jim vděčím za vše...

Tou první je matka. Pečlivě mi vybírá jméno, tak aby spolu s příjmením dobře znělo, zavrhuje jméno Martin, to by prý dohromady příliš drnčelo. Když je mi dvanáct let, kupuje mi obří bílé plátno, abych na něj namaloval nějaký velký obraz. Dětem tak drahý materiál není určen, ale ona mi ho přesto koupí a já obraz namaluju.

Další je paní Šuráňová, správkyně malé knihovny kdesi na Pankráci. Každý rok tam pořádá setkání několika autorů, kteří píší básně nebo krátké prózy. Jsou to všechno dospělí intelektuálové, bojím se mezi ně, ale smím přijít a veřejně přečíst, co píšu já. I když jsem výrazně nejmladší, mé texty jsou strašně naivní a plné pravopisných chyb, paní Šuráňová mě zve každý rok. Každý rok zavolá k nám domů, matka vezme telefon a já jsem pak osobně pozván na společné čtení na konci listopadu. Každý rok na toto pozvání tajně čekám. Když pak už víc maluju než píšu, je to právě prostor malé knihovny paní Šuráňové, kde se na volné stěně u vchodu a nad umyvadlem odehraje má vůbec první výstava.

O mnoho let později přichází na Akademii výtvarných umění v Praze mladá kurátorka a hledá nějaké umělce, co by vystavila. Scházím zrovna po schodišti oblečen v šíleném kostýmu pro nějaký nadcházející večírek. Seznámíme se, ona můj bizarní oděv ignoruje a bavíme se o umění věcně a velmi racionálně. Pak uspořádá velkou a důležitou výstavu, kde představí novou nastupující generaci mladých malířek a malířů. Jsem na této výstavě několika obrazy zastoupen a poprvé je o mé dílo velký zájem. Své reakce mi píše mnoho lidí z Čech i zahraničí. Během této výstavy mladá kurátorka na chvíli ztratí notebook s rozepsaným konceptem své knihy, notebook se ale nakonec zas najde a kniha pak vyjde pod názvem Žítkovské bohyně. Stane se fenoménem a proslaví svou autorku, mladou kurátorku Kateřinu Tučkovou, po celém světě.

V té době mi napíše e-mail Olga Trčková, majitelka prestižní galerie a důležitá figura české umělecké scény. Fandí mi a je první, kdo do mě investuje nějaké větší peníze. Skrz ni poprvé vnímám složitost a atraktivitu uměleckého provozu na světové úrovni. Zprostředkuje prodej cyklu mých obrazů do velmi důležitých veřejných i privátních sbírek. Poprvé v životě mám peníze víc než na měsíc dopředu. V tvorbě mě to více osvobodí.

Po letech výstav a vernisáží si zrovna před jednou dost důležitou, kterou spolukurátoruje skvělá Alex Bízková, dost blbě zlomím nohu. Po operaci ležím doma a píchá mě v zádech. Tři dny si říkám, že to nic není, a až pak se do- belhám do nemocnice. Službu má zrovna tmavovlasá dok- torka s takovým hlubokým pohledem. Odhalí mou plicní embolii a včasným přesunem na jednotku intenzivní péče mi pravděpodobně zachrání život. Po měsících rekonvalescence jí zavolám a děkuji za záchranu. Stručně mi řekne, že není za co, že od toho tu je.

Pak přichází období pandemie, svět se už poněkolikáté naprosto mění. Žijeme tou dobou již pár let se Sandrou šťastně spolu, ale v tom covidovém období ještě tak nějak víc. Jsme si blíž a vezmeme se. Sandra dává všemu, co v životě dělám, větší smysl. Zachránila mě před tím, abych se sám v sobě ztratil. Stojíme tedy ruku v ruce před budoucností.

A v té budoucnosti začíná válka. Válka, která více či méně zasáhne do životů nás všech. A změní zas i ten můj, válka je totiž taky rodu ženského.