New online era is coming. Představujeme nový web HARPER'S BAZAAR

Esej Daniely Peštové: Something old and something new

Modelka Daniela Peštová pro Harper’s Bazaar popisuje, proč stále častěji nachází perly inspirace na dně svého vlastního šatníku. (A šatníku svého muže.)
Daniela Peštová
——
5. března 2022

Foto: Lukáš Kimlička

Módu mám ráda. Nejen proto, že je už přes třicet let nedílnou součástí mého života a zdrojem mé obživy. Už jako -náctiletá jsem až nadstandardně řešila, co si obléknout a jaké k tomu dát doplňky. Měla jsem v hlavě spoustu nápadů, jasnou představu, co chci nosit, jak chci vypadat. Myslím, že tenkrát mě nejvíc inspiroval film a televize. Značkové oblečení, jak ho známe dnes, u nás neexistovalo, samozřejmostí nebyla ani nákupní centra plná high-street značek s jejich interpretací posledních módních výkřiků. Stejná byla i absence módních návrhářů, kteří by u nás udávali trendy. Na jejichž kolekci bych netrpělivě čekala. Žádná obdoba Phoebe, Rafa nebo Karla. Je mi až trapné přiznat, že do té doby mi neříkalo nic ani tak ikonické jméno jako například Chanel. Dnes se řekne Rick Owens a i můj třináctiletý syn ví, o kom je řeč. Tenkrát to bylo prostě jinak. Pokud jste tehdy chtěli být in a cool, nestačilo jen vytáhnout kreditní kartu, udělat pár kliků na počítači nebo si zaletět na nákupy do nejbližší světové metropole. Chtělo to fantazii a vynalézavost. A pokud jste uměli zacházet se šicím strojem nebo vzít do ruky jehlice, tím líp.

Doba, ve které jsem vyrůstala, byla, co se módy týká, velmi limitovaná. Nejen z pohledu geografického. Hranice tvořivosti se překonávaly stěží nejen kvůli železné oponě, za kterou jsme tu žili, ale i vinou všudypřítomného názoru, že móda je něco zbytečného, nepodstatného, marnivého. Že jen rozptyluje a odvádí pozornost od podstaty života – budování silné socialistické společnosti. A to jsem na tom byla o poznání líp než generace přede mnou. Já měla aspoň občas záblesk naděje v podobě časopisu Burda. Ale moje mamka a její mamka? V poválečných letech měli lidé jiné starosti než řešit módní trendy. Moje babička nebyla jediná, která neměla ani na boty a do školy chodila v onucích. A svatební šaty mojí maminky? Napadlo někoho opatrně je zabalit do hedvábného papíru a uschovat pro někoho z potomků? Heirloom kousek, který by se dědil z generace na generaci? No, možná i napadlo, ale spíš mám obavu, že to byla na tu dobu příliš výstřední představa. Časy byly takové, že nebylo nikde nic, a tak se ty krásné krajkové šaty rozstříhaly a udělaly se z nich peřinky do kočárku! Šifon a samet? Zapomeňte. Spíš krimplen, dederon, a pokud jste měli trochu štěstí, pak možná šusťákovina. Běžná populace se neoblékala do pestrých kreací. Aby se nestalo, že někdo příliš vyčnívá z davu. Uniformita byla trendem doby.

Rituál hravosti

Možná se mi po rodičích a prarodičích neuchoval žádný speciální kousek oblečení, ale jedno jsem – hlavně po svojí mamince – zdědila. Vynalézavost a představivost. To, jak vypadá kus oblečení, který si koupím a donesu domů, ještě nemusí být nutně jeho finální podoba. Ten kabát by se mi líbil, miluju jeho materiál, baví mě ten vzor. Co ale kdyby měl jiné knoflíky? Žádný problém! Ty kalhoty jsou super, ale seděly by mi víc, kdyby byly dole do gumy. Stačí říct! Tyhle šaty jsem už jednou na červeném koberci měla, ale když přehodím tenhle volán sem a tady to trochu stáhnu, vypadají hned jinak. Dřív to byla z nouze ctnost. Třeba když jsem si jako puberťačka vyráběla náušnice z knoflíků a látky na gauč. A že to dělám tak i dnes? V době, kdy už se dá objednat a nechat si přivézt až domů v podstatě všechno z celého světa? Někdy je to otázka naprosté nutnosti, jako třeba v případě večerních šatů s volnými zády, do kterých si všiju nejen podprsenku, ale vyrobím si pod ně i spodničku. Jindy mě jen baví věci přizpůsobit své momentální náladě. A někdy, jak tomu bývá čím dál tím častěji, lovím v temných koutech svého šatníku nebo ve skříni svého muže a hledám dávno zapomenuté kousky. Pak stačí jen někde něco zkrátit, někde něco popustit, pořídit si k tomu doplněk z nejnovější kolekce a je to. Ať žije recyklace!

Mám takový svůj každodenní ranní rituál. Vstanu, udělám si teplou vodu s citronem, zapnu si v televizi zprávy a prohlížím si nové zboží na internetových portálech. Nejdřív Net-a-Porter, pak My Theresa a nakonec Luisa via Roma. Co se mi líbí, si odkládám na svůj wish list. Ano, pro někoho, kdo se zařekl, že už si nikdy žádný kus oblečení nekoupí, je to asi stejně užitečné, jako kdyby abstinující pijan absolvoval sezení Anonymních alkoholiků v baru za plného provozu. Na svou obranu musím ale podotknout, že tyto stránky nesjíždím jenom za účelem provětrat svoji peněženku. Slouží mi jako inspirace. Vidím, jak jsou různé kousky zkombinované. Jaké boty nebo doplňky vybrali. Vidím to z perspektivy velmi talentovaných stylistů, kteří pro tyto portály pracují. Někdy se může stát, že jsme příliš zajetí ve stejných kolejích. Máme svůj styl, který je pohodlný. Barevnou paletu, které se držíme. Osvědčené střihy. Funguje to, tak není co řešit, no ne? Navíc nám možná trvalo i dobrých pár let, než jsme se našli, a nemáme tudíž tendenci měnit něco, k čemu jsme se – v některých případech horko těžko – dopracovali. Chyba! Móda není kvantová fyzika. Ani cukrářský recept, který by se musel dodržovat do posledního písmene. Je to druh umění, které nemá žádné hranice ani pravidla. Není to obor, který musíte mít vystudovaný. Nepotřebujete bezedné konto, abyste si mohli módu užít. Stačí jen trochu hravosti.

Móda, její síla a přitažlivost nespočívá v tom být od hlavy až po paty navlečená ve značkovém oblečení, ale v přístupu a originalitě. V tom, co nás přitahuje k okamžikům krásy, ladnosti a stylu. V pábení. V pocitech, které jsou ne vždy lehce definovatelné. V hmotném a nehmotném propojení jejich pojetí.

Objednejte si předplatné Harper‘s Bazaar

Časopis Harper‘s Bazaar
Předplatné

Podobné články

Sleduj nás
na instagramu