The Snake and Fern

Kdo tenhle kus země navštívil, ví, že místní vzduch je něčím jiný. Indonésie je země s největším zastoupením islámského náboženství. S výjimkou Bali, kde převažuje hinduismus, což zásadně mění charakter celého ostrova, ale především i náladu mezi všemi živými tvory. Protože všechny lidské i nelidské bytosti tady vedle sebe tolerantně koexistují. Přísahám. Život sám ve své složitosti a kráse potřebuje občas změnu nahlížení či směru. K takovému kroku je však těžké se rozhodnout při běžné každodennosti. Je potřeba klid, čas a odstup. 
Já tomu dala svůj rozměr – třiceti tří dnů na Bali.

S blížícím se datem odjezdu jsem upínala veškerou energii k plánovanému pobytu. I tradiční Vánoce nanečisto, které slavíme s rodinou těsně před mým odjezdem, mě ale tentokrát minuly (ano, včetně kradení stromu v lese a jeho následného zdobení, kapra se salátem a Pelíšků v televizi), hlavou jsem byla jinde. Těsně před odletem jsem ale dostala strach. Zvládnu být sama tak dlouho? Dělám dobře? Co mi moje cesta má přinést?
Připadala jsem si jako Siddhartha Hermanna Hesseho, který se vydává na cestu, protože hledá odpovědi na svoje otázky… Přemýšlela jsem o tom, jak pojmout tenhle celý záznam a v jaké míře ho i zprostředkovat. Myslím, že zkušenost, kterou jsem nabyla, je nepřenosná. Hluboce osobní a plná. Za celý ten jeden měsíc jsem se setkala s lidmi, kteří i svým nepatrným zjevením zásadně přispěli. Situace, které mě uvnitř zahřály. Přečetla jsem knihy, jejichž příběhy a hodnoty se ve mně uložily. Snažila se nevnímat rušivé elementy vzdáleného světa a napojit se na sebe. A všímat si, toho, co se odehrává právě kolem.

Se svým návratem zpátky do reality ale mohu říct jednu věc. Ve skutečnosti nejde o to vzít si měsíc čas nebo odjet na druhý konec světa… Jde pouze o rozhodnutí. Na Štědrý den jsem navštívila jednoho léčitele, který mi řekl místní rčení: „Yesterday is history, tomorrow is a mystery and today is a gift what we call the present.“