POV: Francie vs. (ultra) fast fashion

Francouzská dolní komora parlamentu jednohlasně schválila zákon zaměřující se na regulaci maloobchodníků s rychlou a ultrarychlou módou. Podle francouzských zákonodárců se má jednat o krok pro kompenzaci dopadu řetězců jako Temu a Shein na životní prostředí. Návrh zákona, který by v případě schválení senátem platil od příštího roku, požaduje postupné zvyšování sankcí pro tyto společnosti, a to nejprve ve výši 5 eur za každou položku a do roku 2030 až 10 eur (vždy však půjde o maximálně 50 procent ceny zboží). Součástí návrhu je i zákaz propagace rychlé módy, která je doslova závislá na digitální reklamě, a to především sociálních sítích.

Je to zelené, ale udržitelné to není – co je to?

Po dlouhých debatách, peticích a iniciativách jako například FTI (Fashion Transparency Index), hodnotící transparentnost oděvních společností na základě dostupnosti informací o jejich dodavatelích a zhotovitelích, se jedná o první kus státní legislativy svého druhu. Zákon má své zastánce i odpůrce – byť by se mohlo jednat o precedent znesnadňující fast fashion řetězcům beztrestnou nadprodukci, znečišťování životního prostředí a nedodržování fair trade ekonomiky a lidských práv, nemusí být konkrétně toto opatření zcela efektivní. Achillovou patou je v první řadě vágní definice rychlé módy. Jediným vymezením je podle zákona počet nových oděvních položek, které firma denně uvádí na trh, nebo množství různých modelů oblečení nabízené k prodeji v krátkém období – v tomto případě jeden tisíc. Tato definice se může vztahovat jak na Shein a Temu, tak i na globální giganty jako H&M (a dceřiné společnosti COS, Arket a & Other Stories) a Inditex, pod nějž spadá Zara nebo Massimo Dutti. Tyto společnosti nejen zvyšují své ceny, čímž se distancují od laciné ultra fast fashion, ale také zlepšují image svých brandů prostřednictvím prezentací na módních přehlídkách, programů dalšího prodeje a exkluzivních, limitovaných kolekcí a kolaborací.

Balmain a Chloé – dvě strany udržitelnosti francouzské módy

Nejsou to však pouze fast fashion řetězce, které negativně ovlivňují životní prostředí a porušují lidská práva – obviněním v minulosti čelily i společnosti jako Nike, adidas či Victoria's Secret a pod palbou za nedostatečnou transparentnost se ocitli i luxusní hráči jako Tom Ford, Max Mara či Loro Piana. A o likvidaci svého neprodaného zboží luxusní segment mlčel až do doby, než se tuto praxi rozhodl veřejně ukončit dům Burberry v roce 2018.

Pakliže se zákonodárci rozhodli bojovat za zlepšení podmínek životního prostředí i práv zaměstnanců oděvního průmyslu, měl by být nastaven stejný standard pro všechny společnosti – francouzské nevyjímaje. V opačném případě zákon pouze zvýhodní národní sektor a nerovnoměrně posílí vliv lokální módy, přičemž nutně nevyřeší problém.
V loňském roce Francie navíc zahájila státní program, povzbuzující Francouze k tomu, aby své staré oblečení opravovali, nežli jej vyhazovali. Skrze vládní program za 154 milionů eur, který má řídit nezisková organizace Refashion, bude kupujícím vráceno až 25 eur za každý oděv, který opraví. Má se tak redukovat množství odpadu, které podle francouzského ministerstva ekologie každoročně čítá 700 000 tun oděvů – z nichž dvě třetiny skončí na skládce.

Jasné však ze strany zákona není to, kdo by měl být zodpovědný za sledování těchto společností a vyhodnocování kritérií dodržování či porušování této legislativy. Zda by se mělo jednat o ministerstvo, nebo by měl být vytvořen nový kontrolní orgán.

Francie je jedním z nejmenších spotřebitelů rychlé módy v Evropě, která činí podle předpokladů ekonomů pouze 3 % celkového trhu s módou. Je proto možné, že s tak nízkou spotřebou bude pro fast fashion brandy jednodušší operovat na okolních trzích s tím, že si spotřebitelé budou pouze připlácet na doručení z okolních zemí.