Lucie Tomišková: Vyvolený

Je vůbec žádoucí, aby kreativci chrlili každou sezónu něco nového a překvapivého? Aby takto riskovali v nastavení, kdy prodejní výsledky bedlivě sledují manažeři nad nimi? Zde vzniká rozpor. A ten zase způsobuje to, že některé značky v současnosti mohou působit trochu zmateně, například Gucci alias Vucci, kde se aktuálně klade příliš důraz na archivní návrhy. Ale jak tedy prosperovat a zároveň nezaostávat v představivosti a kreativitě? Móda má být ve své podstatě o impulzech a vzrušení, odvaze a o jedinečném postoji. Nedávno se k tomuto tématu v jednom rozhovoru vyjádřil designér Thom Browne. „Lidé nechtějí to, co dělají ostatní. A to je bohužel to, na co se příliš v tomto byznysu soustředí. Otevírají tabulky a říkají: ‚Prodali jsme to a chceme toho víc.‘ Takto kreativita nefunguje,“ dodává.

Designérská jména opouštějí ze dne na den své posty bez většího vysvětlení. Jaká dramata se ale doopravdy odehrávají za zavřenými dveřmi výkonných kanceláří v Paříži, New Yorku, Miláně? Stav nejistoty ještě umocňují šířící se spekulace o dalších značkách. Vznikají nové teorie, včetně toho, kdo koho vyšoupne ze židle. Internet je plný názorů a přání, kdo by kde měl působit. Karty se míchají, ale značky navenek udržují poker face. Samé otazníky, žádné odpovědi. 
Například: John Galliano opouští Margielu, údajně půjde navrhovat dámskou řadu místo Kima Jonese do Fendi, ne, pardon – ještě je tu stagnující Maria Grazia Chiuri u Diora, to by přece znamenalo dokonalé vykoupení. A co třeba právě Chanel? I když padlo jméno Hedi Slimane a další. Kam půjde Sarah Burton? Mluví se o Givenchy. Co talentovaný Pier Paolo Piccioli, nebyla by jeho kreativita hodna Chanel? Nebo Fendi? Až se uvolní místo? Ovšem, pokud se ho neujme Galliano. Zůstane tedy Hedi Slimane v Celine? A co třeba někam konečně dosadit Phoebe Philo? Mimo to se éterem nesou zprávy o odchodu Daniela Lee z Burberry. A tak dál.

Pro jasnější přehled by to chtělo tužku a papír. Tolik horkých křesel, tolik neobsazených pozic a tolik talentů poletujících volně v prostoru! A nekonečno možností. Původně jsem se do takového rozkreslení chtěla pustit, zasnít se a dosadit na tyto horké pozice ideální adepty. Ale jak zmínila třeba Vanessa Friedman z New York Times: „Známá jména jsou bezpečná jména. Ukázala, co umí. Ale to neznamená, že jsou to jediná jména.“ 

Ostatně Jonathan Anderson pro Loewe, Alessandro Michele pro Gucci, Daniel Lee nebo nyní Matthieu Blazy pro Bottegu Venetu – tato jména také nebyla známá před příchodem do velkých značek. Široká veřejnost netušila, co čekat. A pak – dokáže třeba Hedi Slimane v nové pozici ještě překvapit? Jsou tu těžká zadání, například co bude s Margielou, magie tohoto domu přece vyžaduje porci času a experimentování. Zvládla by to například Marine Serre? Upřímně jsem opravdu zvědavá, jakým směrem půjde Chanel, i když u takové značky to nemusí být nutně revoluční posun. Mohla bych takto dumat donekonečna. Ale víte co? Je to vážně velká věda a já si raději počkám. A pak by bylo fajn, kdyby tito noví designéři dostali šanci se v kreativních pozicích udržet dostatečně dlouho, nadechnout se a roztáhnout svá křídla, aby jim bylo umožněno vybudovat vlastní estetický hlas, který přichází i skrze pokusy a omyly. Aby na ně nebyla vyvíjena pouze vysoká očekávání a zmatek, kdy pak jde opět jen o pouhou krátkou epizodu jednoho kreativce a jedné značky. Bylo by skvělé, kdyby móda nadále přinášela šaty, nejen generickým způsobem, ale i takové, které když spatříte, vidíte v nich své nové budoucí já, o kterém jste doposud možná ani netušili.