Dress down!

Pak jsem si ovšem položila jinou otázku: V čem bych vyrazila já, kdybych si ze všech přítomných outfitů mohla vybrat jakýkoli? Moc se mi líbila Alexa Chung v blyštivých šatech 16Arlington, spojení romantického střihu a velkých disco flitrů bylo okouzlující. Jenže takový model umí vynést pouze a jedině super cool Alexa. Možná by mě bavila jednoduchá splývavá černá róba Kate Moss. Jemný třpyt a zakryté paže, to je moje. Onoho prosincového středečního rána ke mně ale nejvíc promlouvala právě Pamela v pohodlném outfitu od Victorie Beckham. Přesně totiž vystihoval moje pocity, když mám jít večer do společnosti – čím více se to blíží, tím méně se mi chce vylézat z komfortní zóny. A v případě tohoto modelu bych si aspoň trochu připadala „jako doma“.

PENÍZE, NEBO STYL

Důvodů, proč v lidech společenské odívání vyvolává úzkost, je bezesporu několik. Pojďme si na začátek upřímně říct, že je těžké konkurovat celebritám a influencerům, kteří mají outfity zapůjčené od návrhářů a k ruce stylistu, který doporučí vhodné doplňky, případně make-up a účes. Zejména ten druhý faktor může být klíčový, jak se nedávno přesvědčila moje kolegyně, která si na jednu akci půjčovala šaty od návrháře Martina Kohouta. I když jí mnohem víc slušel kratší model, při zkoušce v ateliéru automaticky tíhla ke zdobnějším šatům, které sahají až na zem – jednoduše proto, že by aspoň nemusela řešit šperky a boty, další náročné kategorie.

Můj osobní důvod pak je, že si v tom zkrátka nepřipadám zběhlá. Celý život zbožňuju nakupování oblečení, ale až v poslední letech jsem si začala uvědomovat, jak málo se ve skutečnosti umím oblékat – ve smyslu poskládání dobrého outfitu. Vždycky jsem měla ve zvyku pořizovat si to, co mě jednoduše uchvátilo, aniž jsem o daném kousku přemýšlela v kontextu svého dosavadního šatníku nebo si kladla otázku, jestli se ke mně skutečně hodí a jakým způsobem rozvíjí můj styl. Nikoli konzervuje – jako těch patnáct květovaných šatů, které mám ve skříni –, ale skutečně rozvíjí.
Příklad za všechny, paradoxně také z fashion awards. Před lety jsem se coby mladá redaktorka účastnila tuzemské obdoby těchto cen. A postavila jsem se k tomu opravdu zodpovědně. Šaty jsem si objednala na Net-a-Porter a účes si pro jistotu nechala vytvořit v renomovaném kadeřnictví. Ani jedno nedopadlo dobře. Na to, jak byly šaty drahé, působily vlastně unyle, zatímco účes jsem si doma okamžitě osprchovala nad vanou. Jak moc se moje úsilí minulo účinkem, mi ale naplno došlo, když jsem na večírku narazila na kolegyni, která na rozdíl ode mě ovládá umění stylingu. Dodnes si vzpomínám na její basic triko a asymetrickou sukni, kterou si sama spíchla. Zatímco můj outfit s hedvábnými minišaty a koženými botami na vysokém podpatku (na které mi pak někdo upustil mastnou kanapku) působil vysloveně snaživě, Karolína vypadala jako cool holka, která přesně ví, co jí sluší.

CHLEBÍČKY A KORÁLE

„Myslím, že u nás příliš neumíme to, čemu se říká dress up,“ míní módní editorka Harper’s Bazaaru Lucie Tomišková, kterou jsem k tématu oslovila. „Když se řekne ‚slavnostní‘, tak si každý připraví ‚obložený chlebíček‘. Nastrojí se, ale často je to mimo a není to současné.“ Podle Lucie nebývají problémem jen plesové disciplíny jako black tie či creative black tie, ale třeba i oblékání do divadla, kde se pro nastrojené dámy dokonce vžil pojem „korále“. 
Označuje ženy (nehledě na profesi či vzdělání), které v běžném životě chodí pohodlně ve svetříku, kalhotách a mokasínech, a když dojde na slavnostní událost, nastrojí se jako pávice – nechybějí výrazně zdobené šaty, dlouhé nabírané sukně, flitry, samet, plyš, bižu, brože, organzové přehozy přes ramena, lesklé silonky, černé lodičky, korálková psaníčka a navrch nepřirozeně vyčesaný účes. „Neumíme z toho uhnout, je to taková naše rakousko-uherská tradice,“ konstatuje Lucie.
A zřejmě z ní nedokážeme vymanit ani naše děti. Napadlo mě, když se mě jedenáctiletá dcera zeptala, o čem píšu. Nemusela jsem zabíhat do detailů, ihned pochopila. Její vrstevnice, které jinak běžně chodí do školy v legínách a mikinách, se totiž na školní divadelní představení strojí jako princezny – včetně flitrových šatů, tylových sukní, baletních punčocháčů a lakovaných balerín. Na krku pak samozřejmě nechybějí ani ty pověstné korálky.

JEDEN STUPÍNEK

Podle Lucie by se ale v našem společenském stylu měl zrcadlit ten každodenní. „V některých zemích lidé chodívají standardně dobře oblečení i do práce. Na akce si pak mohou dovolit ‚dress down‘ a funguje to,“ přemítá. Dobrým příkladem tohoto přístupu je již zmíněná Pamela Anderson na The Fashion Awards nebo Kate Moss, kterou asi nikdy nespatříme v opulentní róbě od Valentina. Naopak, právě ona mě loni přiměla koupit si černou saténovou košili, kterou teď nosím na večírky i do divadla. V českém kontextu praktikuje dress down třeba Tereza Pergnerová, která i na prestižní plesy chodí v bílé košili a dlouhé černé sukni. Všechny dámy přitom dodržují dress code a sklízejí uznání módních kritiků, aniž vystupují ze své komfortní módní zóny.

Dress down totiž rozhodně neznamená, že záměrně podskočíte laťku a přes šaty obléknete péřovku. Znamená to, že zůstanete co nejvíc svá. „Jde o to, vycházet z toho, co je vám blízké, a pozvednout svůj styl jen o stupínek, nepřestřelit to,“ vysvětluje Lucie s tím, že pokud ráda nosíte bílé košile a pánský styl, pak nemá smysl soukat se na večer do sametových šatů. Stačí jen džíny vyměnit za široké saténové kalhoty a podobně. Jako další z příkladů uvádí třeba módní influencerku a majitelku pražského výběrového second handu Lula Vintage Store, která nejraději nosí oversize siluety a rozpuštěné vlasy. „Lucie Kratochvílová si také neudělá drdol, když někam jde.“
Mimochodem, dress down je také způsob, jak porušovat konvence, ale přitom aspoň lehce posouvat pravidla společenského odívání. Třeba francouzská ikona Brigitte Bardot ve své knize My Life in Fashion vzpomíná, jak se v roce 1967 oblékla na recepci do Elysejského paláce, kde dress code pro dámy vyžadoval malé černé a uhlazený drdol. „Byl to skandál. Přišla jsem s rozpuštěnými vlasy, v kalhotách a kabátku s vojenským ornamentem.“ Ikonickým příkladem je také Jane Birkin, která si v roce 1974 na červený koberec v Cannes vzala svůj oblíbený proutěný košík – jen madlo obalila šátkem, aby ladil k šatům. Možná z toho byl poprask, ale časem také velký trend.

TŘI SLOVA

Stejný postoj ke společenskému odívání zastává i módní stylistka Allison Bornstein, která své klienty učí, aby hlavně zbytečně nic nenakupovali a raději se outfit, který je zaujme, pokusili sestavit z toho, co už mají ve skříni. V případě formálních akcí ale radí trochu odlišnou strategii. „Když narazíte na speciální kousek, jako krásné šaty nebo kalhotový kostým, který si zamilujete, kupte si je – i když zrovna nemáte na obzoru žádný společenský večer. Tímto způsobem získáte sbírku univerzálních elegantních kousků, které budete mít upřímně rádi a které vás vystihují, aniž by byly svázané s nějakým specifickým eventem,“ vysvětluje stylistka. 
Problém nakupování s vidinou konkrétní svatby či večírku podle ní spočívá v tom, že vyhlédnutý kousek přizpůsobujeme konkrétní atmosféře, lokaci nebo lidem, kteří tam budou. Takže si koupíme něco, co je možná super pro danou akci, ale my si v tom pak připadáme jako v převleku. „Pardon, ale myslíte si, že se tahle ikona specificky oblékala pro nějaký event?“ pokračuje Allison a ukazuje při tom na fotku Carolyn Bessette-Kennedy v malých černých šatech a dlouhých operních rukavicích. „Rozhodně ne. Nosila věci, ve kterých se cítila skvěle, byla svá a výsledkem je, že se její osobní styl stal ikonickým.“
Allison Bornstein proslula na sociálních sítích svým účelným přístupem módě. Pro své klienty například vyvinula metodu Three words – tří slov, skrze která definujete svůj signature styl a ta vám poté pomáhají rozhodovat se, zda si to či ono koupit. „V mém případě to jsou klasika, sedmdesátky a vytříbenost. Když vidím něco, co se mi líbí, zkouším si říct, jestli by se to dalo popsat i těmito třemi slovy,“ prozrazuje stylistka své berličky. Ve své knize Wear It Well, kterou vydala na podzim, například definuje styl Jane Birkin slovy tomboy, sexy a nenucený. Kate Moss jako nedbalý, uhlazený a vintage. Princeznu Dianu popisuje slovy sportovní, cudná a opulentní, zatímco způsob oblékání Kim Kardashian vystihuje termíny dramatický, přiléhavý a skulpturální. Při volbě vhodného outfitu pak podle stylistky pomáhá i ztotožnění s nějakou módní ikonou, v mém případě třeba s mou oblíbenkyní Kate Moss. V momentě, kdy si nejsem jistá, bych si pak měla položit otázku: Vzala by si tohle na sebe Kate?

TO NEJLEPŠÍ Z MÓDY

Najít svůj osobní styl a spolu s ním získat i sebejistotu při společenském odívání, je samozřejmě běh na dlouhou trať a upozorňuje na to i Allison Bornstein. „Řeknu vám krutou pravdu, kterou asi znáte, ale myslím, že je potřeba si to připomínat. Ptát se influencerů, co mají na sobě, a pak si kupovat je totéž jako podvádět při školní eseji,“ promlouvala nedávno ke svému publiku na Instagramu. Nakupování oblečení je podle ní zábavná cesta, kterou bychom si měli užít, a ne se uchylovat ke zkratkám ve stylu doslovného kopírování. 
Současně mě přivedla na další myšlenku, čím se inspirovat, když chci účelný outfit na společenskou akci, nemám k ruce stylistu a chci se cítit dobře. Jednou totiž na svém Instagramu sdílela post a „letištní styl“ celebrit z 90. let. „Mám pocit, že nic lepšího v módě neexistuje,“ připsala rezolutně. Na její popud jsem si na Pinterestu založila sbírku v tomto duchu a vedle outfitů z letiště objevila především obrovskou inspiraci právě na večerní odívání. Z doby, kdy lidé běžně neměli k ruce tým profesionálů a oblékali se autenticky, současně však nekomplikovaně. Kalhotové kostýmy a mokasíny. Hedvábné slip dress. Kombinace úpletového topu a saténové sukně nebo kalhot. Kožené sako přes malé černé. Elegantní tmavé kalhoty a kožíšek. Samet, satén, kůže. Jednoduché boty i kabelky. Sem tam korálek, ale jen jako vintage akcent. Ani po třiceti letech bych na tom nezměnila jediný detail.
A teď mě prosím omluvte, vyrážím na all black narozeninovou party. Beru si na sebe svoji černou saténovou košili, k jejímuž nákupu mě inspirovaly Kate Moss a Cindy Crawford. Stejnou, jakou jsem měla před týdnem v divadle. A před měsícem na módní přehlídce. A před rokem na vánočním večírku.