ZÁKLADNÍ INSTIKT

Kolik z vás se podívá do zrcadla a opravdu a upřímně si řekne „líbí se mi, co vidím“? Včetně vrásek, šedin a stop po šťastných chvílích strávených na slunci. Bez nutkání se okamžitě objednat na tu nejnovější a nejprogresivnější omlazovací proceduru. Pokud jste pravidelnou čtenářkou mých článků, nebo jestli mě třeba sledujete na IG, víte, že jsem velkou zastánkyní přirozené krásy. Jak té mladé, tak i té, která už má za sebou hóóódně dekád. Stojím si za tím, že krása je mnohorozměrná a že není postavená na pevnosti kontur a pokožce jak z Photoshopu. A upřímně, pokud se mě na to někdo neptá nebo pokud to zrovna není předmětem mého textu, nevěnuji tomuto tématu příliš energie. Čas plyne a určitě je lepší užívat si každou chvíli než vymýšlet, co by se dalo natáhnout, vyhladit, přešít. Samozřejmě, není to tak, že bych si neposteskla nad tím, co všechno odnes čas, a že se mi nestýská po pekáči buchet na mém břiše, který se dnes i v důsledku menopauzy skrývá po jemnou, ale stále výraznější vrstvou celulitidy. Ale beru to tak, že jsou důležitější věci na světě. Jako třeba duševní zdraví, pohoda a mobilita kloubů. Říkám tomu základní instinkt. A když z rovnice krásy, tedy součtu toho, co pro sebe mohu udělat, abych se krásná cítila (pohyb, výživové doplňky, relax), odečtu to, co by pro mě byl spíš stres (jehly, skalpely a invazivní zákroky), vychází mi, podtrženo, sečteno, že je lepší být spokojená s tím, co mám. Takže hurá, mám vyhráno? Tak to jsem si až donedávna opravdu myslela.

Nejen silné břišní svaly, ale především rovné držení těla, lepší zažívání a eliminace chronických bolestí.

#Core: Jak (a proč) posílit střed těla

Přišlo to zničehonic, bez varování, bez zjevné příčiny. Pocit provinění. Ano, čtete správně. Ne pocit smutku, že nevypadám na třicet, ne lítost nad tím, že dnes na sobě musím makat mnohem víc, abych si udržela jakous takous svalovou definici, ale pocit viny! Bylo to pro mě nemilé překvapení a popravdě ještě stále dost dobře nechápu, co s tím. Za co se vlastně stydím? Za šediny, za vrásky? To jako fakt?! Nebo je to za to, že jsem se nenechala strhnout trendy botoxů a výplní a nezařadila se do davu nositelek tváří, u kterých si nejste jisti, jestli jim je 25, nebo 40? Že to moje rozhodnutí stárnout přirozeně a jak se velmi šalamounsky říká „s grácií“, může navenek působit jako nedostatek snahy a rezignace, ne-li rovnou slabošství? Možná kdybych se poddala všudypřítomným nabídkám vylepšení, cítila bych se pak krásnější a bez viny. Možná kdyby moje vyhlazená tvář tiše a s absolutní absencí mimiky křičela „vidíte, snažím se, bojuji“, pak bych už žádný stud nepociťovala. Nebo by to bylo alespoň společensky akceptovatelnější provinění než moje rozhodnutí tančit do rytmu svého vlastního bubnu. Hmm, nevím...

A jestli teď čekáte nějaké rozuzlení, nějaké vysvětlení těchto mých pocitů, zklamu vás. Vlastně to neumím ani úplně formulovat. Ráda bych našla příčinu, viníka, na někoho ukázala prstem, ale na koho? Na sociální sítě plné augmentované reality? Na bulvární média, která porovnávají a staví ženy proti sobě? Ne, to by bylo příliš jednoduché a asi ne úplné. Možná je to tím, že byť se postavení žen ve společnosti pomalu mění k lepšímu a širokou veřejností akceptovatelná krása není dnes už jen výsadou mládí a štíhlosti, těch pomyslných skleněných stropů, kterých my ženy budeme muset ještě prorazit, je stále dost. Ono změnit zakódované vzorce společenského vnímání je asi delší cesta, než jsem si hodlala připustit. Ale důležité je, že mám nakročeno.

P. S.: A když už se bavíme o té kráse, ta opravdu důležitá, kromě té vnitřní, je podle mě krása svobody. Vy, které jste jako já dříve narozené a pamatujete si ještě, jaké to bylo žít v minulém režimu, určitě víte, o čem mluvím. Krása svobody slova, projevu, bytí. Zvlášť dnes, kdy už třetím rokem zuří v blízkosti našich hranic válka, dnes, kdy jsou už od října zabíjeni nevinní civilisté, včetně malých dětí a kdy je vůbec tolik ošklivého na světě, je potřeba uvědomovat si a vážit si toho, kolik krásy máme to štěstí ve svých životech mít.