Za štěstí se neplatí. Proč přesto čekáme, že po něm přijde pohroma?

Zbytečně se neradovat

Cherofobie nemusí znamenat, že se šťastným událostem vyhýbáte obloukem, spíše se často schovává za poměrně nenápadné věty. „Nechci to zakřiknout.“ „Ještě se nebudu radovat předčasně.“ Nebo ono známé „je to až příliš dobré na to, aby to byla pravda“.

Proč ale tímto způsobem uvažujeme? Nejčastěji jde o to, že se snažíme sami sebe ochránit před budoucím zklamáním. Pracujeme s myšlenkou, že když si něco hezkého nepustíme příliš k tělu, nebude přece tolik bolet, až o to přijdeme. Taková pojistka však příliš dobře nefunguje. Starosti nás na případnou ztrátu nepřipraví, zato nám spolehlivě zkazí dobu, kdy ještě není vůbec co oplakávat.

Proč štěstí (někdy) působí podezřele

U někoho začíná tento pocit předchozí špatnou zkušeností. Jestliže po klidném období v minulosti následovalo něco nepříjemného, mozek si obě události spojí, přestože spolu ve skutečnosti nemusely nijak souviset. Když pak přijde další spokojené období, raději zůstává ve střehu.

Jindy za tím bývá úzkost nebo potřeba mít věci pod kontrolou. Pokud si předem představíme nejhorší možný výsledek, můžeme alespoň chvíli žít v domnění, že nás nic nepřekvapí. Hodně si odnášíme také z domova. Někde se hlasitá radost považovala za chlubení, optimismus za naivitu a každou dobrou zprávu doprovodilo varování, ať se hlavně neradujeme předčasně.

Postoj ke štěstí se liší i napříč kulturami. Výzkumy psychologa Mohsena Joshanlooa ukazují, že v některých částech světa lidé častěji věří, že přílišná radost může mít špatné následky nebo že není vhodné ji otevřeně ukazovat.

To samozřejmě neznamená, že každý, kdo před důležitou událostí pronese „hlavně to nezakřiknout“, trpí cherofobií. Občas to děláme téměř všichni. Problém nastává ve chvíli, kdy kvůli očekávání nejhoršího nedokážeme přijmout dobrou zprávu, pustit se do nového vztahu nebo říct ano příležitosti, na kterou jsme dlouho čekali.

Neplaťte za smutek předem

Nutně se kvůli tomu nemusíte měnit v člověka, který si každé ráno před zrcadlem opakuje, že dnešek bude báječný. Začněte tím, že si všimnete okamžiku, kdy se radost překlopí do obav. Potom zkuste oddělit to, co opravdu víte, od scénáře, který vám právě běží hlavou.

Víte, že se vám něco podařilo nebo že je vám s někým dobře. Nevíte, zda kvůli tomu za týden přijde pohroma. To už je práce úzkosti, která obvykle nepřichází s nijak zvlášť překvapivou zápletkou.

Zkuste se proto sami sebe zeptat, jestli reagujete na něco, co se skutečně děje, nebo jen na to, co by se jednou stát mohlo. Budoucnost tím pod kontrolu nedostanete, ale alespoň přestanete platit za případný smutek předem.

Jestli vám podobné obavy výrazně zasahují do života, můžete je probrat s terapeutem. Ne kvůli diagnóze cherofobie, ale abyste zjistili, proč vám čekání na pohromu připadá bezpečnější než obyčejná radost.