Super-helper syndrom aneb když pomáháte ostatním, jen ne sobě
Říká se, že dobré skutky z vás udělají lepšího člověka… Co když se ale z pomoci druhým stane prokletí, které vám vezme radost ze života?
Je příjemné být nápomocný. Poradit kamarádce, která se zrovna potácí ve složitém milostném vztahu, půjčit peníze finančně negramotnému bratrovi nebo píchnout v práci kolegovi, který už zase nestíhá. Zatímco vědci oslavují helper's high – příval endorfinů dostavující se poté, co prokážete laskavost někomu jinému –, pro váš vlastní život může být nadměrný altruismus opravdovou přítěží.
Co je super-helper syndrom?
Termín, který poprvé popsali psychologové Jess Baker a Rod Vincent ve své knize The Super-Helper Syndrome: A Survival Guide for Compassionate People z roku 2022, označuje vzorec chování lidí s nutkavou potřebou pomáhat. Je jedno, zda rodinným příslušníkům, přátelům, kolegům, nebo naprosto cizím lidem na ulici – pro ostatní by se zkrátka rozdali. Problém je ale v tom, že podávají pomocnou ruku tak moc, až zapomínají na uspokojování vlastních přání a potřeb.
Podle Baker a Vincenta přijímají lidé trpící super-helper syndromem sami pomoc teprve tehdy, když zažívají fyzické projevy stresu nebo stav zhroucení. A cesta do onoho bodu může trvat i poměrně dlouhou dobu. Často se tak stává, že ačkoli tito lidumilové pomáhají všem okolo, jejich důležité pracovní úkoly zůstávají nedořešené, vztahy s partnerem a rodinou napjaté a osobní život takříkajíc v troskách.
Jak vzniká nutkavé pomáhání?
Psychologové naznačují, že tento vzorec chování se může začít formovat už v raném věku. Děti, které vyrůstají v prostředí, kde je pomoc ostatním vnímána jako klíč k přijetí nebo pochvale, si často vytvoří pevné spojení mezi svou vlastní hodnotou a tím, co dělají pro druhé. Pokud se navíc ocitnou v situacích, kdy byly svědky utrpení nebo musely převzít zodpovědnost za rodinné problémy, mohou vyrůst s pocitem, že musí neustále zachraňovat svět (ať už jde o velké, či malé problémy). Neustálý tlak pomáhat se pak stává součástí jejich identity.
Nutkavé pomáhání ale nevychází jen z potřeby být užitečný. Někteří lidé získají pocit, že musí vyřešit všechny problémy okolo sebe, jinak selžou. Jiní zase zažívají vnitřní nutkání starat se o konkrétní osobu, protože si myslí, že by to bez nich nezvládla. Zapírání vlastních potřeb pak v super-helperovi podporuje představu, že zaměřit se sám na sebe je sobecké, takže raději upřednostňuje ostatní, i když ho to stojí energii, čas a někdy i zdraví.
Co když jste super-helper?
Jak ale poznat hranici mezi nevinnou laskavostí a syndromem superpomocníka? Podle Baker byste měli dávat pozor na několik základních varovných signálů, především pak na to, jestli trávíte opravdu mnoho času pomáháním ostatním a lidé vás mnohdy žádají o pomoc s problémy, které upřednostňujete před svými. Možná se přistihnete, že v ně investujete tolik času a energie, až vás to vyčerpává. Pokud máte problém říct „ne“, cítíte vinu, když se věnujete sami sobě, nebo si málokdy přiznáte vlastní potřeby, může to být známkou, že na vás super-helper syndrom doléhá. Často se přidává i pocit, že vás ostatní berou jako samozřejmost, a přitom sami sebe kritizujete, že byste měli dělat ještě víc.
Poznáváte se? Pak je čas se zamyslet, jak tento vzorec překonat
Základem je naučit se pracovat sám se sebou. Začněte tím, že budete pozorně sledovat své chování a přemýšlet, proč máte potřebu neustále pomáhat ostatním. Klíčovým krokem je nastavit si zdravé hranice. Říkat „ne“ opravdu není projevem sobectví, ale péčí o vlastní pohodu. Naučte se pomocnou ruku nejen dávat, ale také ji přijímat od druhých (protože vztahy by měly být vzájemné, ne jednostranné). Důležité je také snížit očekávání, která na sebe kladete – nezapomínejte, že nemusíte zvládnout všechno a že i drobné chyby jsou naprosto v pořádku.
Tereza Zajíčková
Beauty a self-care redaktorka vyhledávající (a bořící) mýty kolem krásy a zdravého životního stylu si při psaní ráda zdokonaluje i vlastní pečující rutinu, která je pro ni stejně důležitá jako šálek dobré kávy.
Muži, kteří (ne)chtějí rodinu
Jak být víc asertivní (a proč na tom záleží)?
Miluji, ale bez sexu
