Pilates princess je mrtvá, přichází recovery girl: Proč víc než pot v tělocvičně dnes uctíváme odpočinek?

Před časem mi jedna kolegyně jen tak mezi řečí oznámila, že byla před prací v sedm ráno v posilovně. Poté, co jsem jí to dobrých třicet minut odmítal uvěřit, se v mých očích stala absolutní královnou fitness. Přesto mi to nedalo a vyletěla ze mě zcela přirozená otázka: „Proč proboha chodíš cvičit v sedm ráno?“ Její odpověď byla jednodušší, než jsem čekal. Doufal jsem v příval komplexních důvodů o tom, jak je to skvělé pro každou sféru života, podpořený povinnými wellness teoriemi a vědeckými studiemi. Místo toho ale přišla tři krátká slova: „Cítím se skvěle.“

V tu chvíli mi to došlo. Tohle je něco, čemu rozumím. Žádné nekonečné recepty na zdraví, žádné vyčerpávající tréninky vyžadující dvě hodiny kardia, elektrolyty a počítání kalorií. Myšlenka dělat něco prostě proto, že je nám to příjemné, je nesmírně osvobozující. Není to vlastně smysl celého života?

Hailey Bieber odpískala pilates: Už je trochu out

Když se z wellness stane další stresor

V poslední době se stále častěji setkáváme s pojmem wellness burnout. Lidé jsou unavení z neustálých kosmetických rituálů o deseti krocích a z fitness průmyslu, který jim neustále podsouvá, že nejsou dost dobří. Influenceři hromadně obracejí kormidlo k minimalismu a redukují počet produktů na minimum. A naprosto stejná atmosféra zasáhla i svět cvičení. Šílenství kolem pilatesu pomalu vyklízí pozice novému fenoménu, éře recovery girl.

Co přesně si pod tím představit? Nejnovější wellness obsah na sítích už nemluví o tom, jak tělo zničit, ale jak ho zahojit. Sauna, protahování, klidné procházky, kvalitní spánek a pomalá rána se stávají stejně důležitými, ne-li důležitějšími než intenzivní zvedání činek. Cílem už není posouvat své tělo za hranice možností, ale konečně mu dovolit si oddechnout.

Přirozený návrat k sobě samému

Musím se přiznat, že já sám jsem byl zastáncem tohoto přístupu odjakživa, jen jsme pro to tehdy neměli ten správný instagramový název. Nikdy jsem nepatřil k lidem, kteří se nemohou dočkat, až si dají do těla, nebo kteří mají potřebu každou volnou minutu zaplnit fyzickou aktivitou. Tím méně jsem intuitivně věděl, jak začít s tvrdým tréninkem. Všechno, co dnes spadá pod tento nový trend, jsem ale dělal naprosto spontánně. Miluji dlouhé procházky bez jasného cíle. Zbožňuji dny, kdy se mi podaří jít spát brzy. A vždycky dám přednost jemnému strečinku před tréninkem, kvůli kterému si další tři dny nebudu moci sednout.

A co je nejlepší? Nikdy jsem kvůli tomu neměl výčitky svědomí. Tento trend totiž neslibuje naši novou, lepší verzi za třicet dní, nežáda po nás optimalizaci každé minuty života a nesnaží se nás přesvědčit, že odpočinek je něco, co si musíme nejdřív zasloužit. Namísto toho vychází z prosté myšlenky, že péče o sebe je někdy mnohem jednodušší, než se nám celý ten obří wellness průmysl snaží namluvit.

Samozřejmě to není výzva k tomu, abychom se pohybu vzdali navždy. Je to spíše připomínka, že zdraví nevypadá u každého stejně. Pro někoho je posilovna v sedm ráno tím pravým zdrojem energie. Pro jiného bude tou nejlepší volbou půlhodina spánku navíc a procházka po práci. Celý vtip možná spočívá v tom najít to, co dělá dobře konkrétně nám, namísto toho, abychom slepě poslouchali, co nám zrovna diktuje algoritmus sociálních sítí.