Foto: Petr Kozlík & Marek Jarkovský
Je přední česká válečná novinářka, fotografka a dokumentaristka. Čtrnáct let vedla časopis Lidé a Země. Je spoluautorkou dokumentárních filmů a knih o válečných a rizikových oblastech, jako např. dvoudílné knihy Islámskému státu na dostřel. O profesi válečné zpravodajky přednáší na politologii na Univerzitě v Hradci Králové. V současnosti pokrývá válku na Ukrajině.
Pončo Medicine, 799 Kč
Něco je ve mně, co mě nenechá v klidu. Nedokážu ten pocit popsat přesně, když se něco děje, chci u toho být co nejblíž, jsem velmi zvědavá. Zjistila jsem také, že umím to, co jsem viděla na vlastní oči, zprostředkovat ostatním, že to umím napsat způsobem, který lidi zajímá. To mi v mé práci dává hlavní smysl. Chci něco vidět a může z toho mít užitek i někdo jiný. Je divné říct, že mě baví jezdit do války, uznávám, že je to těžko pochopitelné a dá se to lehce dezinterpretovat. Ale když mluvíme o válečném zpravodajství, myslím si, že nelze o válce psát a přitom stát někde na okraji. Člověk musí na frontové linie, aby pochopil, co válka znamená i pro vojáky, ti jsou zásadní. Musím zažít i strach, abych pochopila, co prožívají. A pak to musím umět zpracovat, abych byla ochotná tam jet znova.
Fascinuje mě statečnost a odhodlání lidí, kteří jsou schopni jít se zbraní do první linie, vědí, že jsou terčem, že musí být lepší než nepřítel. To nevím, jestli bych dokázala. Ve válce velmi rychle vyplouvají na povrch charaktery, když je někdo kretén, tak se to projeví hned. Když je někdo dobrý a statečný člověk, což v civilu nemusí být patrné, ve válce se to také pozná první den. Ráda se setkávám s tímhle druhým typem lidí. Během těch několika týdnů, které tam vždy strávím, spolu navážeme blízký vztah, trávíme čas na nebezpečných místech, musíme si věřit a pochopit, že máme podobný cíl. Spolupráce těchto tzv. dobrých lidí je nesmírně silná, zažila jsem ji v Karabachu, v Sýrii a nyní na Ukrajině snad úplně nejintenzivněji.
Když jsem v roce 2014 odjela do Iráku, dostávala jsem spousty rozčilených reakcí. Tehdy mě to překvapilo, byl v tom šovinismus a sexismus. Žen novinářek je ve válečných oblastech už velmi mnoho. Všem, nejen novinářkám, bych poradila, aby na sobě pořád pracovaly. A pak aby se obrnily vůči kritice okolí. Na síti kritizovali lidé jeden čas detaily, které mě ani nenapadly. Například že jsem učesaná nebo že mám na nohou žabky. Chvíli jsem si sice na to dávala pozor, pak mi to ale začalo být jedno, moc dobře vím, jaká práce je za mnou.
Ne, vždycky si doma odpočinu a mám spoustu materiálů ke zpracování, vím, že se v budoucnu zase někam vydám. A dám si dobré víno. Mám velice ráda život. Peču cukroví, jezdím na dovolenou, ráda si to fotím a dávám na sítě, je to můj autentický život. Jestli něco nesnáším, je to pokrytectví. Doufám, že si budu umět vždycky říct, co jsou moje dobré a co špatné vlastnosti. Ale může se stát, že třeba se jednou vrátím z válečné zóny a budu se už jen věnovat opernímu zpěvu.
Vyplynulo to postupně, manžel si mě vzal jako novinářku a šéfredaktorka Lidé a Země. Pak jsem vyrazila na okružní cestu po Africe a do těch zemí se zamilovala, jsou přitom válečným zónám v něčem podobné. Člověk musí být flexibilní, hodně improvizovat, přizpůsobovat se situacím a někdy tam je taky dost adrenalinu. První válečnou zónu jsem zažila na východě Demokratické republiky Kongo, kde jsme s kolegyní psaly o znásilňování místních žen. Jako malá holka jsem chtěla být ale Old Shatterhand a později archeoložka à la Indiana Jones.
Nejdůležitější na válečné novinařině je umět se dostat tam, kde se něco děje. Člověk si musí budovat síť kontaktů, přičemž za mnou nestojí žádné velké médium, nejsem BBC ani CNN. Nabízím česká média. Do Sýrie jsem jezdila s kolegyní pořád, takže dřív, než se tam vydaly velké televize, už Kurdové věděli, kdo jsme. Ale jsem freelancer, takže je pro mě důležité mé profesní jméno, známost v médiích. Kdo se chce věnovat válečné novinařině, musí se umět dívat, rychle vyhodnotit situaci, zachytit emoce, představit si, jak co bude vypadat na kameře nebo fotce. Tím se člověk musí profotit. I dnes mě mrzí některé fotky, které jsem nestihla v rychlosti „uostřit“. Máš dvě minuty a musíš letět do krytu, nelze čekat na světlo a nastavovat si clony.
Pochází z Hradce Králové, kde přechodně žije. Poslední čtyři roky žila v Botswaně a JAR, kde se v městečku Groot-Marico usídlila v divočině. Založila jógové studio, nesnaží se spasit svět, ale místo toho si vytvořit ten svůj. Denně se učí praktikovat mantru sovy, paviána a želvy: Měj oči stále otevřené, uctívej své předky a pomalu, ale jistě, tedy že nejsi na světě sám, z něčeho pocházíš a že každý má své tempo.
Body Answear.LAB, 1 099 Kč; Sako Y.A.S, 1 999 Kč; Džíny Miss Sixty, 4 099 Kč; Boty Vagabond, 3 799 Kč
V Lence jsem vždy viděla ženskou, která jde v tématu do hloubky, a to prožitkem, technickým zpracováním a vhledem. Lenka je lidsky i profesně duše, ke které vzhlížím, a člověk, kterého miluju. Každá jsme autentická, ale já teprve teď začínám být zajímavá. Myslela jsem si, že tohle pramení z počtu pompézních zážitků, které člověk prožije, ale je to opravdu jenom o moudrosti, kterou život nabízí a někdy právě v podobě takhle krásných žen, jako je Lenka, přinese. Já mám to štěstí, že mi poznání o životě přichází ještě navíc v podobě neustálých průserů a selhání, takže se učím i prakticky. Díky Lence – jako teorii – a průserům – jako praxi – vím, že si nemohu dovolit být pyšná, protože život velice rychle bere to, co mi nepřísluší, ale být sebevědomá je snad jediný princip nalezení cesty sama k sobě. V Africe jsem se odstřihla od přátel, rodiny, od očekávání společnosti a od svých sociálních a kulturních rolí, abych mohla stát nahá, někdy doslova, sama před sebou. Inspirace je pro mě vlastně souznění, ne nápad, který se budu snažit reprodukovat.
Ano a ano. Přemýšlím o tom a pracuji na tom. Vědět, že mám okolo sebe neuvěřitelně nádherné tvory jako Lenka, nebo kolegy z Klicperova divadla, kde mám to štěstí být aktuálně zaměstnaná jako rekvizitářka, mi ukazuje směr, kterému jsem se dlouho bránila. Současně pracuji na překladu povídek jihoafrického autora Hermanna Charlese Bosmana, které bych ráda natočila pro rozhlas a zdramatizovala pro komorní scénu u nás v divadle. Co mi teď dělá největší radost a přináší dupavé vztekání, je psaní textů písní fantastickým autorům. S psaním dost bojuji, protože si jednoduše nepřijdu dost dobrá, ale to souvisí s trpělivostí a schopností zaměřit se na méně než více, které ale chybějí spoustě lidí mojí generace. Jsem eklektik snad ve všem.
Jednou, teď je tu Lenka. Já ještě musím přijít na spoustu věcí, než budu moci dělat, co dělá tahle moje bohyně. Je osvobozující, že na něco takového člověk může přijít – nejspíš součást autenticity. Vím, že mám velké srdce, to ale někdy umí být velice naivní. Hledám střed mezi uvztekaným děckem a skvělou ženskou.
Módní e-shop Answear.cz se dlouhodobě angažuje v tématech, jako je podpora žen a boj proti jejich nerovnému postavení ve společnosti, inkluze a diverzita. Ženy INSPIRÁTORKY je společný projekt Answear.cz a Harper’s Bazaar, v němž si mentorky vybírají nástupkyně jim blízké. Součástí projektu je konkrétní pomoc při studiu či získání profesní dovednosti mentorované ženy.
Která 3 znamení zvěrokruhu jsou podle astrologie největšími spáči?
Týdenní horoskop 28.11.-4.12.2022
Ticho, nejdřív kafe! Jak se vrátit po volnu zpět do pracovního režimu?