Odpouštím ti, že jsi krásná

Mezi méně známé texty této rodilé Newyorčanky patří skvělé eseje s názvem Crazy Salad: Some Things About Women (volně přeloženo Střelený salát: Pár věcí o ženských), které poprvé vyšly v roce 1975. Soubor otevírá text s názvem Pár věcí o prsou a jeho tón je pamětihodný přinejmenším z jednoho důvodu: Nora Ephron je vtipná, protože dokáže čtenáře, v tomto případě nás, ženy, vybombardovat naprostou upřímností.
I díky tomu můžeme shrnout obsah úvodního textu, který je zároveň výsostně literární skicou tří dekád života ve Spojených státech, slovy: „Celý život mám malá prsa. Celý život mi vysvětlujete, jak mám být ráda, že mám malá prsa. Nikdy mě tím nepřestanete rozčilovat – a vy, dámy,s přirozenými trojkami, mi vlezte na záda.“
Když jsem texty Nory Ephron objevila, byly pro mě zjevením z několika důvodů: byly osobní, a zároveň obecně platné. Jsou stylisticky brilantní. To ale nemusí nikoho zajímat. Nejzábavnější na nich je, že ctí pravdu – a zároveň ne - jsou útěšné. Ne, vážně, pro naději je lepší skočit za panem farářem než číst Crazy Salad. V časech, kdy jsme „všichni krásní, uvnitř i zvenčí“, každý z nás je jedinečný a „určitě jednou prorazí“, přichází paní Nora a říká: „Stárne ti krk? A začíná to být vidět, co? Smůla. A navíc si na to nezvykneš. Já nosím roláky.“
Člověk se tomu zasměje – a trochu si zvykne. Odvaha Nory Ephron položit si otázku, jak to má s vlastní i cizí krásou, a odpovědět si tak hubatým způsobem, čím to je, je dobrá metoda, jak čelit osudu. Například krásnějším kamarádkám.

...takže užárlit se k smrti, tolerovat je, pořizovat si ošklivější, nebo co tedy s nimi?!

Pepina, amazonka a blondýna

Dvakrát se stalo, že kvůli ní zastavila tramvaj, a to nikoli proto, že by Pepina, jak jí léta říkám, hrozila způsobit dopravní nehodu. Pepina není moc sexy přezdívka, rozhodně ne tak, jako třeba „Jessica Kim“, ale málokterá Jessica Kim je tak sexy jako Pepina.
Když kvůli Pepině zastavila tramvaj podruhé, řidič už ani nepředstíral, že to dělá z jiných důvodů, než aby vyjádřil svůj respekt k ženskosti, jaká se na světě málo vidí. S teatrálním zvoněním vyrazil ze zastávky, ujel deset metrů, a když viděl, že Pepina hodlá dříve nebo později překročit koleje, dupnul na brzdu, setrvačností stlačil cestující na nejmenší možnou plochu, a s úklonou jí naznačil, že kromě vozovky a jeho srdce jí patří vše, k čemu drží klíče v depu v pražských Dopravních podnicích. Pepina se na něj usmála, ale ne moc, překročila cestu, kde se šťastně proťaly jejich osudy, a okamžitě na pána zapomněla. Jediný, kdo si ho dodnes pamatuje, jsem já, protože souprava se vzápětí rozjela, přestože jsem ještě stála v kolejišti. Než se vám pokusím vylíčit, jak Pepina vypadá a proč kvůli ní zastavují ptáci v letu, je nutná ještě jedna poznámka: součástí jejího kouzla byla – a je – schopnost usmívat se spíš méně, tedy přinejmenším na muže. Během let jsem na ní obdivovala mnoho věcí, ale schopnost vyvolat v okolí dojem mírného pobavení, které ovšem může kdykoli pominout, a tak je třeba napřít síly k dalšímu gejzíru invence, navíc platila i na mě. Doktorát je asi pěkná věc, ale rozesmát Pepinu? ...vím, konec odboček, je třeba odtajnit její výzor.

Kupředu k pravdě a zpět ni krok

V této citlivé záležitosti nemám jinou možnost než začít od stehen. Ano, samozřejmě, jsme-li ženy, děláme, že nás na druhých ženách fascinuje něco jiného, ale Pepinina stehna, to je fenomén na pomezí Rodinovy sochy a olympijské volejbalistky. Na rozdíl od atletek se navíc má přítelkyně světem pohybuje spíš líně, jaksi kočičensky. Vždycky je o trochu vyšší než všichni ostatní, takže ji nelze přehlédnout. Její olivová pleť si drží snědý odstín i v zimě, její mandlové oči – menší, pochybovačné – se občas trochu ztrácejí v nánosu kajalové černi, ale jejich výraz „snaž se a buď zajímavý“ platívala i na vrchního v hospodě U Báby, kde Pepina kdysi vyživovala figuru amazonské válečnice katovým šlehem s tatarkou.
Spisovatelka Nora Ephron, stejně jako já, by na Pepině ocenila, že Pepina nikdy neměla velká prsa.
Ale jinak se vsadím, že by jí trochu lezla na nervy.
Dvakrát nebo třikrát, nejspíš v nějakém klubu, jsem si položila otázku, jestli bych na Pepinu neměla žárlit. Každý, kdo kdy měl krásnější kamarádku, dobře ví proč. Jenže taková věc nebyla možná. Naše výrazná fyzická odlišnost zajistila, že se o nás odjakživa zajímaly jiné typy mužů, přičemž já se upřímně smála těm Pepininým a ona těm mým. A pak tu byla ta věc s čistokrevným potěšením způsobeným cizí krásou, jaká má moc člověka zbavit slov – a některé nešťastníky i zakopnout o kabel a upadnout kapele do bicích.

Na tohle se nedá žárlit. Cizí krása je dar přinejmenším proto, že jsme si před ní ve své zmatenosti všichni rovni. Snad i proto jsem do svého portfolia přítelkyň během let přibrala ještě dvě platinové blondýny s blankytnýma očima, obě o hlavu menší, protože co je drobné, to je sladké. Než to tedy začne mluvit. A taky jsem si pořídila tmavovlasou, něžně působící umělkyni, protože zodpovědný estét má pokryté všechny kategorie. Uspokojil by ovšem takový závěr spisovatelku Noru Ephron, průkopnici smrtící upřímnosti? Nenalhávám si před vámi něco? Nenalhávám něco vám? Zdá se, že vám dlužím přinejmenším dvě pravdy. Zaprvé: jestli se tenhle text dostane do ruky Pepině, shodí mě pod tramvaj. A za druhé: když člověk zvládne sbalit hezké lidi, musí to přece znamenat, že je taky trochu hezký!