Nechtěla jsem nic říkat, ale...

Dobrá otázka. 

Co to znamená být „dobrým přítelem“, není a nikdy nebylo jednoznačně dané. Jednodušší je definovat, co přátelství není, než co je. Většina z nás se shodne na tom, že opravdoví přátelé se například vzájemně nepomlouvají, nelžou si a nepřebírají si partnery, ale jak přesně má takové příkladné přátelství přistupovat k absolutní upřímnosti, už tak zjevné není. Je dobré říct kamarádovi, když si myslíte, že se špatně rozhodl, ať už co se týče partnera, životního stylu , nebo práce? Nebo je rozumnější zvolit pasivnější přístup, naslouchat a neposkytovat nevyžádané rady, které beztak člověk dostává každodenně od rodičů a partnerů?

Cesta do pekel 

Rozhodla jsem se na toto téma udělat menší neformální průzkum a zkusit se dopátrat odpovědí, a to samozřejmě za bezpodmínečné podpory mého věrného kamaráda, francouzského Pinot Noir, jehož etiketa slibuje, že ve víně je pravda. Už po jedné deci zjišťuji, že problematikou upřímnosti v přátelství se věnovala překvapivá spousta filozofů a spisovatelů, ale na rozdíl ode mě pravděpodobně v naprosté střízlivosti. Jinak si nedovedu vysvětlit, proč se většina z nich přiklání k variantě být brutálně upřímní. Nebo naopak možná pili právě proto, že jim nezbyli žádní kamarádi.

Filozof Alasdair MacIntyre například tvrdil, že „přátelství přežije a vzkvétá pouze tehdy, když se každý přítel může spolehnout na pravdomluvnost toho druhého“. Podobně to viděla i Božena Němcová: „Upřímný přítel je ten, kdo tě napomene, kdo ti řekne pravdu do očí; toho si važ!“ napsala.
Můj oblíbenec George Orwell měl spoustu nápadů, co s radami přátel. „Dobré rady musíme předávat druhým. Je to ostatně jediné, co se s nimi dá dělat,“ napsal. Ve své knize 1984 dokonce napsal, že „jestliže svoboda slova vůbec něco znamená, potom je to právo říkat lidem to, co nechtějí slyšet“.
Naopak George Bernard Shaw byl o poznání skeptičtější: „Peklo je dlážděno dobrými úmysly, a ne špatnými. Všichni lidé to myslí dobře,“ napsal. 
I Karel Havlíček Borovský byl v ohledu rad spíše umírněnější: „Prospěšná bývá rada jen v jednom případě – když jde pokora k moudrosti pro radu.“

A vůbec nejkonzervativnější byl v tomto ohledu Friedrich Nietzsche, který tvrdil, že společnost víceméně stojí na tom, že si lidé spoustu informací nechávají pro sebe. „Téměř vždy jsou lidské vztahy založeny na faktu, že se o některých věcech nikdy nemluví, ba že se jich nikdy nedotýká; a jakmile se tyto oblázky rozjedou, přátelství následuje a rozpadne se.“
Ani mezi mými kamarádkami není názor na absolutní upřímnost krystalicky jasný.
Na našem posledním vánočním večírku přišla řeč na to, jestli bychom chtěly vědět, kdyby jedna z nás viděla, že se partner některé z nás líbá na ulici s jinou ženou. Pro mě to bylo „absolutně ano“, ale celkový výsledek byl překvapivý. Čtyři z nás by to vědět chtěly a očekávaly, že jim to samozřejmě kamarádka řekne, naproti tomu dvě z nás argumentovaly tím, že by radši nic vědět nechtěly, a byly by naopak naštvané, kdyby jim nějaká kamarádka tímto zbytečně rozbila šťastnou rodinu, respektive iluzi šťastné rodiny.

V každém případě na jednom jsme se shodly. Je dobré o tom mluvit a vědět, kdo má v upřímnosti jaké preference. A taky jsme se shodly na tom, že ať už se rozhodnete kamarádce říct o jejím záletném partnerovi, nebo ne, za tím rozhodnutím je třeba si stát. Ne že si budete hrát na paní rozumnou až za dva roky, až se ti dva rozejdou. „No já jsem ho tenkrát viděla, jak se s někým líbal, ale nechtěla jsem nic říkat,“ je asi to úplně nejhorší, co chcete od přátel zpětně slyšet.

Riziko konfrontace 

Stephanie Murray, americká politická výzkumnice, píše v prosincovém vydání časopisu The Atlantic, že v americké společnosti momentálně převládá „kultura pasivity“. Jinými slovy, většině lidí se moc nechce konfrontovat přátele, když se objeví problém.  „Přátelství je dobrovolný vztah, který nepojí ani krev, ani zákon, tudíž je jednodušší ho v případě problémů rozpustit,“ píše Murray. „Protože přátelství nevyžaduje žádnou formální dohodu, není ani nutné formálně oznámit konec takového vztahu. Z přátelství, na rozdíl od manželství nebo rodiny, můžete potichu odejít nebo ho prostě nechat pomalu chřadnout.“

Psycholožka Cheryl Harasymchuk ve stejném článku potvrzuje, že co se týče upřímnosti, většina lidí přistupuje úplně jinak k vztahům přátelským než k těm partnerským. Zatímco s partnerem cítí nutnost o problémech mluvit a říkat pravdu, u přátel to vidí jinak. Hlavní rozdíl je podle ní v tom, že přátelství na rozdíl od partnerství nejsou standardně monogamní. „Když vám jeden kamarád nedává to, co zrovna potřebujete, je lehké obrátit se na jiného kamaráda,“ píše. „Lidé obecně a možná bláznivě berou přátele jako nahraditelné, takže to vyhodnotí, že ta ‚investice do konfrontace‘ jim vlastně nestojí za to.“
Faktem je, že mnoho přátelství dokáže v pohodě přežít i přes jejich sklon k pasivitě, doplňuje k výzkumu její kolegyně, kanadská profesorka psychologie Beverley Fehr. „Pokud jde o přátelství, rizika spojená s konfrontací kamaráda jsou vysoká, rizika mlčení naopak nízká,“ píše Fehr.

To mohu potvrdit.
Jeden můj bývalý kolega z práce – Martin – mi zrovna nedávno psal, že takhle přišel o jedno přátelství. Nějaká jeho kamarádka mu totiž z ničeho nic napsala, že se jí vůbec nelíbí jeho nový přítel. „Podle mě by ses s ním měl rozejít,“ napsala mu v textovce. „Myslím, že je s tebou jen kvůli penězům.“

Na otázku, proč si to myslí, neměla žádnou rozumnou odpověď. Opáčila jen: „Prostě mám ten pocit.“  Jemu to přišlo přes čáru a přestal ji brát jako opravdovou kamarádku. I tak mu to ale změnilo vztah s jeho přítelem. Začal být víc podvědomě paranoidní. „Jsem naštvaný,že mi něco takového vůbec nasadila do hlavy,“ říká. „Sice vím, že přítel se mnou není kvůli penězům, ale teď pořád analyzuju, když náhodou zaplatí o stovku míň než já, jestli neměla pravdu.”

Prostě jen pocit 

Což mě vede k dalšímu problému s upřímností. Měli by přátelé, kteří nabízejí nevyžádané rady, za své „chytré řeči“ pak nést odpovědnost? Řekněme, že někomu v dobré vůli poradíte, že by měl zhubnout, a ten člověk pak začne trpět poruchou příjmu potravy. Je to tak trochu vaše vina? Měli bychom být zodpovědní za to, když někomu poradíme, ať nejde studovat medicínu, ale práva, a ten člověk je teď jako právník nešťastný? Má být Martinova kamarádka, která „má prostě jen ten pocit“, zodpovědná za to, když se Martin se svým přítelem na základě jejího doporučení rozejde a bude toho dalších deset let litovat?
Mám prostě ten pocit, že by trochu měla být. 
Po půl láhvi Pinot Noir už se totiž začínám pomalu dobírat „pravdy“. Jestli to takhle půjde dál, co nevidět začnu rozdávat nevyžádané rady.
Nakonec jednou jsem už takhle nevyžádaně poradila své kamarádce. Na svoji obranu tvrdím, že to bylo proto, že jí dal manžel facku. Nemohla jsem mlčet a dělat, že mi do toho nic není. Řekla jsem jí, že domácí násilí je naprosto neakceptovatelné a že to rozhodně není něco, co by si měla nechat líbit. Ona se s ním pak rozvedla, ale už se mi párkrát přiznala, že toho lituje. Taky lituje toho, že mi o té facce kdy řekla. Kdyby prý to nikdo nevěděl, bylo by pro ni jednodušší odpustit mu.
Od té doby jsem sama opatrnější v tom, jaké nevyžádané rady komu nabízím. Mám na to teď takový trik. Nenabízím rady, pokud mě o ně vysloveně někdo požádá. Když mám opravdu zoufalou potřebu někomu něco poradit, neudělám to hned, ale prvně se zeptám: „Vím, že ses mě neptal na radu, ale mohla bych ti říct, co bych na tvém místě udělala já?“
To málokdy někdo odmítne. Určitě i proto, že jim neříkám, co by měli dělat oni, ale pouze to, co bych dělala já. Pak jim jen stačí podívat se na to, kam dovedla moje životní rozhodnutí mě, a hned budou vědět, že by možná měli udělat pravý opak.