Miláčku, ty to umíš nejlíp

Když luxuje, převrhne kytku, myčku naplní tak nešikovně, že se půlka nádobí vůbec neumyje, při vaření oběda vykrámuje půlku kuchyně, a když ho pošlete na nákup, pětkrát vám zavolá, co že to má vlastně koupit, a pak stejně přinese něco jiného. V ten okamžik se ve vás něco zlomí. „Prosím tě, už na nic nešahej, udělám to radši sama,“ procedíte skrze zuby. Muži se zajiskří v očích. „Tobě to jde stejně líp, miláčku,“ pronese a jde se odklidit do pracovny, kde si bude něco několik dalších hodin kutit, či si zaleze i s telefonem na záchod, kde stráví, bůhvíproč, následujících 45 minut, zatímco vy se snažíte uvést domácnost do stavu předtím, než jste dostala ten bláhový nápad a poprosila ho o pomoc. Je samozřejmě možné, že je prostě jen roztržitý, že to myslí dobře, ale zkrátka mu chybí praxe. Možná vám to všechno jde skutečně líp a bude pro všechny lepší, když všechno rychle a zručně vyřešíte. Ale... Dřív nebo později vás napadne nevyhnutelná myšlenka: Co když není vůbec tak nešikovný? Nikdo se přece s nadáním pro mytí nádobí a vkládání špinavého prádla do koše nerodí. Co když neschopnost jen předstírá, protože je to pro něj výhodné? Co když lichocení vašemu egu, jak fantastická kuchařka jste, je velmi rafinovaná strategie, jak se vaření vyhnout?

Škola manželů

Jakkoli se o strategické neschopnosti mluví teprve v posledních letech, nejde o žádný vztahový novotvar. Je o ní dokonce jeden díl z populárního seriálu Taková normální rodinka a otřesná scénka, která kopírovala častý scénář v československých domácnostech. „Tuhle, jak po tobě Káča chtěla, abys šel umýt nádobí, a ty hned, že to není mužská práce. Mně tě bylo úplně líto,“ říká dědeček Oldřich v Takové normální rodince v dílu lakonicky nazvaném Škola manželů. „Vy přece taky nikdy nemyjete nádobí.“ „Ale proč? Protože jsme nikdy neřekli, že nechceme. Ty si myslíš, že s tím na mě manželka nepřišla? Kdepak odmítnout nebo se vzpouzet! Do toho se musíš hrnout! A takhle vezmu do ruky dva hrnečky a talířek, a pink! A pak už mě víckrát do kuchyně nepustila. Hele, to musíš diplomaticky! Anebo pasivní rezistence. Ona: Musíš objednat uhlí! Já: Cože? Jo! Přiložit uhlí! Ona: Ne přiložit, objednat! Ježíš, já to radši objednám sama,“ předvádí zkušený a spokojený manžel Petr, jak se vyhnout domácím pracím. Oblíbený seriál je starý padesát let, a přesto popisuje situace, které v mnoha partnerstvích dodnes nevybledly. „Taková normální rodinka je popkulturní reference ze 70. let. A i když se může stát, že je tím pádem zestárlá, ve skutečnosti záležitosti, které se týkají domácnosti a rozdělení genderových rolí, mají velkou generační přenositelnost a velkou stereotypnost, jak vše odkoukáváme od svých rodičů a přenášíme do svých rodin. Odrážejí atmosféru, která ještě v 90. letech nebyla překonaná a mnohdy nebyla překonaná dodnes,“ říká Šárka Homfray, publicistka a právnička, která se zabývá diskriminací. Ženy podle Homfray, autorky knihy feministických esejů Proč jsme tak naštvané, musí plnit příliš mnoho životních rolí. Automaticky se podle ní předpokládá, že ženy mají pro něco více předpokladů než muži. Třeba pro zvládání více úkolů najednou, pro multitasking. S tím se pojí i představy, že ženy jsou na něco lepší či něco od přírody umějí lépe. Že se ženy nemusí učit zacházet s dětmi. „Ale to není pravda. Když jako společnost budeme podsouvat, že někdo je lepší, je to špatně. Pokud máme pocit, že se něco daný člověk nemusí učit, že je mu to vrozené, tak to zároveň vnímáme jako méně hodnotné. Typicky jde o příklad pečujících profesí, jako jsou učitelky v mateřské škole či zdravotnice, tedy profese, které jsou vnímané jako feminizované, a bývají tak na rozdíl třeba od technických profesí podhodnoceny,“ říká.

Tohle není v genech

Strategická neschopnost bývá nejčastěji naučený způsob chování, který se přenáší generačně. A i když se neomezuje jen na muže, je u mužů častější, to proto, že obecně stále panuje nějaké kulturní očekávání ohledně genderových rolí v domácnosti. Naše kultura dlouho rozdělovala úkoly na jasně „ženské“ a „mužské“, a tak muži někdy sabotují práce, které se jim jako ty ženské jeví. Šárka Homfray si však všímá, že se tenhle narativ bude brzy měnit – respektive už se mění. „Co se týče fenoménu rozdělení domácích prací, poměrně dramaticky se mění očekávání mladších žen, jak to ve vztazích bude vypadat. Souvisí s tím nejen strategická neschopnost, ale i psychická zátěž. Jevy, které mnohdy desítky let vztahy tiše ubíjely, se nyní ukazují jako velmi problematické. A o generaci mladší lidé už na něco takového nepřistoupí,“ říká Šárka Homfray. Zatímco generace našich rodičů ještě fungovala v nastavení, že chod domácnosti, včetně každodenních rutinních úkonů a rozhodnutí stojí víceméně na ženě, v současnosti už partneři nefér rozdělení péče o společnou domácnost nepřecházejí tak snadno. A předstírání, že někdo něco neumí, aby se zbavil námahy a odpovědnosti, je vnímána jako stejně toxická jako lhaní nebo podvádění. „Znám pár, kde muž je skutečně nešikovný. Když seká zahradu, v lepším případě poseká růže, v horším kabel od sekačky. Problém je, že pomáhat chce a svoji reálnou nešikovnost jako zbraň nepoužívá. Jeho žena na něm oceňuje jiné kladné vlastnosti. Jde o harmonický, stabilní pár. Ale znám případ, kdy se muž chlubil, že doma nemusí s ničím pomáhat, když se nabídl s vařením a vytahal přitom tolik nádobí, takže ho jeho žena do kuchyně raději nepouští. Byl rád, že se z toho takto vyvlékl,“ říká psychoterapeutka Marta Helingerová. Radí, jak případnou nerovnost v přístupu ke společné domácnosti řešit, pokud zrovna nejde o případ, kdy jsou v páru s tím, že jeden doma dělá víc než druhý, spokojeni: „Pojmenováním problému jako strategické nerovnosti lze otevřít nejen téma pomoci v domácnosti, ale i vzájemné komunikace, ocenění druhého. Je to příležitost podívat se na to, na čem ten vztah stojí, co do něj partneři dávají, kolik si berou a zda je tam určitá rovnováha. Při hlubším zkoumání tohoto problému se tak mohou rozkrývat vzorce, které si partneři přinesli ze svých primárních rodin, včetně očekávání – co má dělat žena, co se od ní očekává, co se očekává od muže. Myslím, že od tohoto pojmenování lze dojít k dalším tématům a hlubším souvislostem. Lze se tak dostat k tomu, jaké má vztah základy. Jestli neochota partnera ukazuje, že pro něj vztah není tak důležitý, anebo pojmenuje, že partnerka nevidí další kladné stránky, nebo co dělá partner pro ni a vztah nebo rodinu. Někdy nedokážeme druhého ocenit a spoustu věcí bereme jako samozřejmost. Zaměříme se na to, co podle nás nefunguje a jak by to mělo být, a unikají nám třeba jiné podstatné věci,“ vysvětluje.

Ty koš, já pračku

V konečném důsledku se může vztah vyčerpat. Psychoterapeutka popisuje pár, který k ní nedávno dorazil na terapii. Muž na strategické neschopnosti doma fungoval téměř patnáct let. On v práci velmi angažovaný manažer, ona šikovná knižní redaktorka, oba rodiče dvou školou povinných dětí. Ona však říká, že už nemůže. Vyjmenovává řadu zdánlivých banalit, které ji zcela vyčerpaly a dovedly k otázce, jestli jí takový vztah stojí za to. Chod domácnosti je jen na ní, manžel neví, kde se zapíná pračka, špinavé prádlo pohozené v koupelně se zázrakem mění v čisté, vyžehlené, naskládané ve skříni. Žena vypráví, jak převzala jaksi automaticky péči o domácnost poté. když ho jednou požádala, aby dal vařit brambory. Do desetilitrového hrnce vložil čtyři brambory, nenapadlo ho, že by je měl předtím oškrábat. Scénky jak ze slaboduché komedie, ale vedly k vyhoření ženy ve vztahu. Na terapii teď rozebírají, jestli jejich manželství skončilo, nebo se jim podaří zatáčku vybrat. Jsou učebnicový pár, který od svých rodičů odpozoroval podobné rozložení sil v domácnostech, v obou rodinách pečovala o domov a štěstí rodiny žena. Problémem – ale nakonec i spásou – v takových případech bývá komunikace, která je-li vztah na hranici rozpadu, musí být naprosto otevřená a přesná. Vést rozhovor o tom, co jednoho nebo druhého dovádí k šílenství, není jednoduché. Proto se pro takové případy vyplatí přizvat terapeuta nebo mediátora. A ještě než se k němu partneři dostanou, mohou si detailně a spravedlivě rozepsat úkoly. Ovšem nesmí je nikdo z nich strategicky flákat, jinak jsou zase na začátku. Protože nikdo s talentem pro rutinní práce v domácnosti z nebe nespadl.