JAK SI VZÍT ZPÁTKY SVŮJ ŽIVOT

Proč zůstáváme ve vztazích, které nás vyčerpávají? Proč končíme ve stejných příbězích? Odpověď neleží v tom, koho si vybíráme, ale v tom, jak jsme se naučily získávat lásku.
Kristýna Mazánková
——
4. srpna 2026

Buď hodná. Asi nejčastější rodičovský povel, který Petra slýchávala od svých rodičů. Když šla do školy, když jela na prázdniny k babičce, když šla na první zábavu se spolužačkami. Být hodná jako by byla ta největší kvalita. A tak Petra byla hodná a je hodná pořád. I teď když je jí čtyřicet osm a má svůj čtvrtý vážný vztah. Jsou spolu pět let a Petra má svého partnera ráda, ale zároveň si uvědomuje, že má své mouchy. Ty mouchy se projevují poměrně zákeřnou pasivní agresivitou, uraženou tichou domácností nebo vzteklostí. Ale když je Petra hodná, všechno je v klidu. Jen tedy nebývá moc často po jejím. ..

Podobně to má i Alice, která už skoro rok funguje ve vztahu nevztahu. On se zjeví, kdy se mu zamane, a i když ty chvíle, kdy jsou spolu, bývají velmi krásné a intenzivní, je to muž kamikaze. Jako by neměl žádný záchranný pás, žije, jako kdyby už nemělo být žádné zítra. To může být sexy v nějakém scénáři romantického thrilleru, ale dovede to být velmi sžíravé.

Proč tedy zůstávat ve vztahu, který nemá perspektivu, je nečitelný a až na krátké výjimky bolavý? Proč je tak těžké opustit něco, co je blbé? Proč si toho tolik z nás nechává líbit? Rozejdeme se s takovým partnerem, abychom o nějaký čas později natrefily na někoho podobného a je to s ním jako přes kopírák?

 

VZDÁVÁME SE SAMY SEBE

Co mají Petra a Alice společného? Na první pohled téměř nic. Jedna se drží ve vztahu, který ji pomalu dusí, druhá čeká na muže, který přichází a mizí podle vlastních pravidel. Přesto je spojuje něco podstatného: vztahový vzorec, který se opakuje. A právě ten často souvisí s tím, jakou citovou vazbu jsme si vytvořily v dětství.
Možná jste nezávislá a druhým přirozeně pomáháte. Nebo potřebujete ke svému dobrému pocitu druhé. Možná vás přitahují konflikty, nebo se naopak omlouváte, i když chyba prokazatelně nebyla na vašem přijímači. Tyto role si často neseme z jednoho vztahu do druhého. Čím lépe jim porozumíme, tím větší šanci máme vystoupit z kruhu, který nás vrací na stejné místo. Můžeme se vrátit do dětství a podívat se na vztahy s rodiči. Ano, jak jinak. .. Užitečné ale bývá také podívat se na to, co nás na druhých opakovaně rozčiluje nebo fascinuje. Své nechtěné stránky či nevědomé pocity totiž často promítáme do druhých. Kdyby se změnil on, vydrželi bychom spolu. Jenže pokud takhle přemýšlíme, snadno přehlédneme vlastní podíl na tom, proč ve vztahu zůstáváme.

Mnohdy bezděky chodíme s takovými muži, kteří mají přesně ty vlastnosti, které u sebe popíráme. Nejčastěji jde o takzvanou úzkostně-vyhýbavou dynamiku. Vyhýbavý partner podvědomě popírá svou potřebu blízkosti, bojí se zklamání, a chová se velmi svobodomyslně a nezávisle. Takový člověk bývá v páru velmi často s osobností, která je nejistá až zranitelná a která chce galon pozornosti.

Když si opakovaně vybíráme emočně nedostupné partnery, nemusí to vypovídat jen o nich. Tihle muži nám do života nevstupují proti naší vůli, naopak samy je tam pouštíme a tolerujeme. Může to být tedy pozvánka podívat se na vlastní vztah k blízkosti, zranitelnosti a závazku. Ono totiž jde hlavně o to, jak jsme se naučily získávat lásku tím, že se vzdáváme samy sebe.

LASKAVOST JAKO STRATEGIE

Petra není jen hodná žena. Alice není jen žena, která si vybírá nedostupné muže. Obě spojuje zvyk odvozovat svou hodnotu od toho, co dávají druhým. Psychologové pro podobné vzorce používají různé názvy: people pleaser, fixer, zachránce, hyperzodpovědný člověk. Každá z těch rolí vypadá trochu jinak, ale pod povrchem si jsou překvapivě podobné. People pleaser se přizpůsobí, aby nebyl konflikt. Fixer opravuje cizí životy, protože věří, že kdyby našel správné řešení, všechno by bylo v pořádku. Zachránce přebírá odpovědnost za lidi, kteří by ji měli nést sami. Hyperodpovědný člověk má na hrbu tíhu všeho a všech, ať už jde o rodinu, vztah, nebo pracovní vztahy, jako by se bez něj celý svět rozpadl. Navenek to může vypadat jako laskavost, obětavost nebo mimořádná empatie. Jenže často jde o starou strategii přežití. A jsme zase na začátku. Když se už v dětství naučíme, že je třeba být hodná, pomáhat, neobtěžovat, uklidňovat konflikty nebo se starat, může se z toho postupně stát celá naše identita.

Snaha za každou cenu vyhovět může vést k tomu, že začneme zanedbávat samy sebe a obětujeme vlastní hranice. Ale stejně nerovnovážný vztah je i s opačným rankem, kdy chceme mít všechno pod kontrolou a nedokážeme přistoupit na kompromis. V takovém případě se mluví o spoluzávislých vztazích. Mnoho žen nevede život podle svých potřeb, ale podle  neustálého monitorování potřeb ostatních. Psychologové dnes pro tento vzorec používají termín hyperodpovědnost, přesvědčení, že neseme odpovědnost za pohodu, emoce nebo stabilitu lidí kolem nás.

Problém je, že mnoho lidí zažívá po nastavení hranice silný pocit viny, nervovému systému náhlá změna nedělá dobře. Je to přitom jediná možná úniková cesta z místa, kde to stejně nemá perspek tivu. Protože právě tady začíná odpověď na otázku, jak si vzít svůj život zpět. Ten moment nezačíná hranicí a vlastně ani rozchodem. Začíná okamžikem, kdy přestaneme investovat energii do udržování iluze. „Kdysi jste na toho člověka myslela neustále. Každá zpráva vás potěšila, každé setkání mělo nádech výjimečnosti. Jeho vzdálenost jste si vykládala jako nezávislost, jeho nerozhodnost jako složitost. Jeho neschopnost dát vám to, co jste potřebovala, jako důkaz toho, že se musíte snažit ještě o něco víc. A pak se něco změní. Mlha se začne rozplývat. Najednou už nevidíte člověka, kterého jste si vysnila, ale člověka, který před vámi celou dobu stál. A možná ještě bolestnější je, že začnete vidět sama sebe. Všechny kompromisy, které jste uzavřela. Všechny potřeby, které jste odložila, všechny chvíle, kdy jste si namluvila, že vám něco stačí, přestože nestačilo. Ten pocit bývá nepříjemný, je jako kocovina po dlouhém snu. Jenže právě tady často začíná změna. Ne ve chvíli, kdy najdeme lepšího partnera nebo dokonalejší vztah. Ale ve chvíli, kdy už nedokážete nevidět pravdu, “ říká Suttida Yang, autorka newsletteru a podcastu Life in Focus with Suttida. Nejde o to, být méně hodná, ale o to, co se stane, když najednou uvidíte sebe samu a svůj vztah bez filtru. Pak už zbývá jen unést to, že ten druhý nebude mít nejspíš z vaší proměny radost a pocítí ji jako útok. Na konci toto procesu vám ale bude lépe a budete mít prostor pro svoji šťastnou a konečně dospělou verzi.

Kristýna Mazánková

„Někdy stačí si přečíst ve správnou chvíli jednu správnou větu, která dovede dát životu nový směr nebo zavede přemýšlení do jiných končin.“

Objednejte si předplatné Harper’s Bazaar

Časopis Harper’s Bazaar
Předplatné

Podobné články

Sleduj nás
na instagramu