Jak porucha citové připoutanosti škodí vašemu vztahu?

Příčiny poruchy citového připoutání 

Teorii attachmentu založili na přelomu 60. a 70. let anglický psychiatr a psychoanalytik John Bowlby a psycholožka Mary Ainsworth. Ti popsali attachment jako úzký citový kontakt mezi dítětem a matkou. Předpokládali, že toto citové pouto vytvořené v dětství ovlivňuje veškeré mezilidské vztahy vytvořené během života jedince. V 80. letech jejich kolegové dokonce zjistili, že interakce mezi matkou a dítětem se podobá následné interakci mezi partnery v milostných, přátelských, a dokonce i profesních vztazích. Byť základ zdravého citového připoutání tkví právě v raném dětství, může být také ovlivněn zkušenostmi – jedinec tak může vyrůstat ve zdravém a milujícím prostředí, avšak kvůli traumatické zkušenosti si vytvořit poruchu připoutání.

Typy připoutání a jak je poznat v praxi

Psychologové rozlišují čtyři typy připoutání, z nichž se jen jeden považuje za zdravý. V rámci jiných typů mají lidé tendence mít problémy jak s partnerskou komunikací, tak s intimitou. Poruchy attachmentu tak silně ovlivňují kvalitu a životnost vztahů, a proto je potřeba je správně identifikovat.

Bezpečný typ připoutání 

Jedná se o vztah, kde děti vidí rodiče jako bezpečnou základnu. Například vědí, že když rodič opustí místnost, tak se za nějaký určitě vrátí zpět. Dítě tam může samovolně poznávat svět, jelikož ví, že je matka vždy poblíž. Stejný vzorec pak můžeme aplikovat i na dospělého jedince – ten má silné pouto se svým partnerem, důvěřuje mu a také mu nechává osobní prostor. Tito lidé mají pozitivní obraz sebe sama a také druhých. Dokáží proto být více upřímní, otevření, jsou schopni citové intimity, důvěřují svým partnerům a také si jich váží. Podle psychologů tak mají větší šanci na vybudování harmonického vztahu, a tedy i celkové spokojenosti.

Úzkostný typ připoutání 

Jedná se o jedince, kteří mají negativní obraz sebe sama, avšak pozitivní obraz partnera. „Já jsem ta špatná, kterou nikdo nemá rád, a on je skvělý.“ Lidé s úzkostným typem vazby mají nízké sebevědomí, jsou plni nejistoty a obav, že je partner opustí, a proto vyžadují neustálé ubezpečování, že je má rád. Jejích hluboké obavy často vyústí až ve velmi majetnický vztah k partnerovi a výjimkou není ani silná žárlivost. Byť od partnera chtějí pocit bezpečí a jistoty, svým chováním jej od sebe naopak odrazují. Například když se partner začne stýkat častěji s přáteli, mají tendence jim to vyčítat jako důkaz nedostatečné lásky: „Já věděla, že mě nemáš rád – ty se mnou už nechceš být, a proto trávíš veškerý čas s kýmkoliv, jen ne se mnou.“

Vyhýbavý (či také odmítavý) typ připoutání

Lidé s touto vazbou mají tendenci se od svého partnera citově distancovat. Jsou často nezávislí, soustředěni sami na sebe (a svou práci) a snaží se navodit dojem absolutní nezávislosti. Byť se jedná o iluzi, jelikož každý člověk potřebuje vztah a sociální element ve svém životě, mají tito lidé tendenci vést velmi uzavřený život, a svého partnera dokonce popírat či zcela distancovat. Narozdíl od úzkostně připoutaného typu mají zcela obrácené mínění o sobě a druhých, kdy sebe vidí jakožto „toho dobrého“ a ostatní jako „ty špatné“. Velice jednoduše se proto od svých partnerů také odpoutávají – jsou schopni se během hádky emočně zcela vypnout a nereagovat. Proto také, když partner hrozí ukončením vztahu, reagují slovy: „Je mi to jedno.“ Tento typ psychologové definují jako naučený a nikoliv získaný v dětství.

Dezorientovaný typ připoutání

Osoby s úzkostnou vyhýbavou vazbou žijí v ambivalentním stavu – bojí se intimity, ale zároveň po ní prahnou. Často tak bojují se svými vlastními pocity, které způsobují emoční bouře, zmatek a nepředvídatelné nálady. Jejich snaha držet si odstup pramení ze strachu z odmítnutí a zároveň nepříjemných pocitů z příliš blízkého kontaktu. Mají tendence se tak na partnera upínat ve chvíli, když cítí ochladnutí jeho citů, ale s větším sblížením se zas cítí být uvězněni, a tak se snaží opět odpoutat. Tito lidé mají často negativní obraz sebe sama, ale i druhých – svému partnerovi tak nevěří, ale zároveň oni sami se nepovažují být hodni lásky. Jejich vztahy bývají proto velmi bouřlivé a dramatické, přičemž postrádají stabilitu i perspektivu. U těchto osob navíc často hrozí, že naváží vztah s někým, kdo je bude zneužívat nebo (nejen) emocionálně týrat.

Jak s těmito poruchami bojovat? 

Podle studie z roku 2014 je pravděpodobné, že přibližně 35 % vztahů mezi kojenci a rodiči v celkové populaci nevyvinulo zcela zdravý attachment. Je tedy možné, že velká část z nás se nachází ve svazku s bezpečným typem připoutání. Poruchy attachmentu ovlivňují duševní zdraví a kvalitu vztahů, a to nejen s blízkými osobami. Dobrou zprávou je, že nikdy není pozdě na to začít budovat kvalitní a pevné vazby. V první řadě je potřeba zastavit onen začarovaný kruh vztahových scénářů, v rámci kterých nejspíš zcela podvědomě opakujete stále stejné chyby, a tak sami sebe ochuzujete o možnost životní stability. Je proto důležité investovat dostatek sil a času do práce s terapeutem, který vás naučí ony nefunkční vzorce chování nahradit funkční alternativou, a následně i to, jak tyto chyby neopakovat s ohledem na další generaci.