Cítit se šťastně během všedních dní: To je oč tu běží

Rozbít lžičkou zkaramelizovanou krustu na crème brûlée, nořit prsty do pytlů s luštěninami, otáčet se v kině po ostatních divácích a užívat si jejich výrazy. Když měl před dvaceti lety premiéru film Amélie z Montmartru, tahle linka příběhu pro mě byla jako nová filozofie. Stačí zapojit své smysly a svět hned může být o něco hezčí, zábavnější a radostnější. O všedních věcech, které lze prožívat nevšedním způsobem. O hédonismu, u kterého není nutné tasit peněženku ani opustit hranice městské čtvrti. Skromný hédonismus se tak od té doby snažím cizelovat i ve vlastním vnímání. Někdy s lepším a jindy s horším výsledkem.

O tanci před troubou

Stejný moment, jiná situace. Jednou mám už od rána pocit, že je všechno špatně, jsem vystresovaná, připadá mi, že nic nestíhám, uvnitř tikám (asi ze mě je časovaná bomba), a zároveň se na mě valí povinnosti. Myčka pípá, vyndej mě, pračka zpívá, že už má hotovo, a já běžím do kuchyně, abych udělala koláč, protože otrhané meruňky už mají největší slávu za sebou a už několik dní číhají v lednici. Rychle smíchám mouku, cukr a máslo do robotu, překrájím ovoce a všechno naházím do dortové formy. Za půl hodiny je upečeno. Mise splněna, ale radost z výsledku žádná. A pak, jindy... Zase dělám koláč. Jen hlava nejede na plné obrátky, jsem v klidu. Pouštím si hudbu, přizvu k práci malou dceru, která neumně žmoulá drobenku, smějeme se u toho. Tančíme po kuchyni a všechno jde lehce – i když nám to trvá dlouho. Jenže, i samotný proces přípravy je najednou jako za odměnu. Stačí se jen soustředit. A všímat si, jak kouzelné je míchání těsta, kdy pár ingrediencí po pár minutách změní konzistenci a stane se kompaktní hmotou. Čichnout si k ovoci, zhluboka se nadechnout vůně sladkých plodů. Ochutnat sladkou máslovou chuť drobenky ještě předtím, než to půjde do trouby. Je to jeden příklad za všechny, jak lze přeformátovat vnímání směrem k radosti a skromnému hédonismu. „Hédonismus neboli požitkářství znamená, že aktivujeme svoje smysly a přes tělo nasáváme blaho. Očima, ušima, nosem, pusou, kůží... Hédonismus cítíme tělem. Neznamená to, že děláme nějakou aktivitu, která tabulkově spadá do kategorie požitků, ale hlavou přemýšlíme nad tím, co musíme udělat, co nakoupit, kdo nás naštval v práci. Proto musíme odlišovat, jestli trávíme čas aktivitou, která je jen jako hédonistická, anebo hédonismus opravdu probíhá. Skutečný prožitek blaha není vůbec navázaný na to, jak to zvenku vypadá. Můžeme, když se nám hédonismus daří, sedět na zahradě za domem, pít kávu a mít minimální základní vstupy, a přitom sosat blaho všemi smysly. A to nám pomůže načerpat baterku na maximum. Stejně tak tohle můžeme prožívat třeba na Bahamách, když šnorchlujeme. Ale taky můžeme být na Bahamách nebo za domem, sedět v rozpoložení, které má být hédonistické, a být úplně odpojení. Pracovat v hlavě, být úzkostní, naštvaní, apatičtí, pod tlakem... Lokalita ani činnost nemá s požitkem nic společného. Je to ovlivněné něčím, čemu se říká časová perspektiva – kde každý z nás v hlavě visí v čase, zdali v minulosti, přítomnosti, nebo budoucnosti. Lidé, kteří jsou přirozeně hédonisté, mají takzvaný vnitřní časový magnet nastavený na přítomnost. Žijí tady a teď a mají aktivované smysly. Dovedou si užívat život a neustále hledají příležitost, jak oblažit své smysly. Mají život prošpikovaný rituály, u oběda nespěchají... Mají však zase problém odložit potěšení a momentální touhu. Nicméně v naší kultuře orientované na výkon nás mohou takoví lidé vytáčet. Třeba tím, že věčně chodí pozdě, protože se zrovna zadívali na mrak, který vypadal jako králíček. Jsou to lidé, kteří jsou primárně v srdci,“ říká psychoterapeutka Beáta Holá.

Marnotratné potěšení

S radostí je to ošemetné. Dost často si radost dopřejeme, až se něco stane, protože obecně fungujeme v nastaveném systému odměny. Třeba si dáme čokoládu, až vytřeme podlahu. Ale co když si dovolíme udělat radost bez odkladu? 

Dělat si radost jen tak, bez odškrtnutého úkolu často zní až marnivě. Radost bývá vnímána jako odměna. Jako něco, co si člověk musí zasloužit za dobře vykonanou práci. Psycholog Devon Price v knize Lenost upozorňuje na to, že takové vnímání je liché a že jednoduše můžeme sklouz-
nout k sžíravému pocitu, že si radost ve skutečnosti nikdy nezasloužíme, protože náš To-Do list prostě nikdy nemůže být prázdný. Odměňování pak prostupuje celým životem. Dát si dort jen v případě, že jsme se předtím mučili v posilovně. Číst si časopis, ale až poté, co vyžehlíme prádlo. Cítit se provinile, když jen tak ležíme na gauči a neděláme nic. Pro všechny tyhle situace je společná myšlenka, že radost je něco, co si můžeme dovolit až potom, co vykonáme něco ctnostného. Takové myšlenkové rámce máme zakořeněné hluboko v hodnotovém systému. Tenhle systém vnímání vytváří pocit viny. Nutí nás posuzovat sebe i druhé podle toho, jestli si to či ono zasloužíme. Jako kdyby nás někdo načapal v cukrárně, jak se ládujeme šlehačkovým dortem, a my máme okamžitou tendenci to hned omluvit třeba tím, že jsme zrovna včera uběhli maraton, tak dnes můžeme hřešit. Podobné je to s vnímáním, kdy se můžeme radosti věnovat. Máme snadno pocit, že některé činnosti jsou nepodstatné a můžeme si je užívat, až když máme volný čas. Dopřát si dlouhou procházku (i bez venčení psa), uspořádat piknik pro přátele uprostřed týdne, pustit si svou ob-
líbenou desku. Jako by tohle nepatřilo do skutečného smyslu života a mělo to svůj prostor až pak... Potěšení je vnímané jako marnotratné, zbytečné a morálně negativní. Touto optikou je salát lepší než dort, běh je lepší než leh a dělání je lepší než nicnedělání. Jenže já se rozhodla, že nebudu čekat, až si radost zasloužím. Co když totiž radost není něco, co je nutné kompenzovat? Co
když radost a potěšení jsou stejně důležité jako práce?

K požitkářství mám blízko už svou povahou a navíc se svou filozofii udržitelného hédonismu snažím stále přikrmovat. Radost není odměna, ale je zásadním příspěvkem k rozkvětu života. Radost nesmíme vnímat jako něco, co je podmíněno, jinak nad ní budeme vždycky přemýšlet jako
nad něčím, co si můžete (či nemůžeme) dovolit. Radost je ale nezbytná. „S prožíváním radosti a s požitky mívají problém lidé, kteří mají časový magnet zaseknutý v minulosti nebo v budoucnosti. Hlavně lidé v čase zaseknutí v budoucnosti jsou nastaveni tak, že pořád řeší, co dělat teď, abych jednou něco měl nebo neměl. Abych měl peníze, moc, dům, neměl vrásky, kazy, špeky... Jejich život je plný povinností a „ažpaků“ – užiju si to až pak... Až uklidím, až našetřím, až mě povýší. Jenže seznam nikdy nekončí a takoví lidé se k hédonismu nedostanou. Tihle lidé to mají těžké, protože si sice taky sednou na terasu s kávou v ruce, ale vnitřně se na hédonismus nepřeladí, protože se kolem
sebe podívají a řeknou si: Musím posekat trávu, je třeba opravit plot, kytky potřebují zalít. Vnitřní rozpoložení jim nedovolí uvolnit se a prožívat radost. Ale jde to trénovat. Užívat si drobné hédonistické aktivity a procvičovat si takzvaný požitkářský sval,“ radí psycholožka Beáta Holá.

Gymnastika smyslů

Proto stačí si udělat seznam toho, co působí na naše smysly blahodárně, a takovým aktivitám se pak vystavovat. Někomu dělá dobře, když sleduje prýštící vodu, někdo jiný se zase potřebuje dotýkat příjemných materiálů, někdo další na to jde přes chutě či vůně. Taková smyslová gymnastika dokáže dokonale nabít baterky. Je však důležité být sám k sobě upřímný a uvědomit si, jestli naše smysly opravdu podněcuje to, co si myslíme – nebo je to jen póza a ego. Protože jinak můžeme mít na Instagramu tisíc fotografií z tisíce luxusních lokací, ale naše vnitřní baterie může pořád svítit červeně. Navíc se ukazuje, že hmatové, čichové nebo chuťové vjemy aktivují emoční oblasti mozku. Radost je tak esenciální záležitost, která dovede povzbudit srdce. Cesta k ní může být snadná. Může vést přes pleťovou masku, pugét řezaných květin, krajíc čerstvého chleba s máslem, procházky bosou nohou v ranní rose, loku horké kávy... Tím vším se probouzejí smysly a začne do nás proudit život. Díky malým věcem, které máme na dosah, můžeme dát svému srdci důležitý podnět.