Nikola Nováková: O umění zblízka, i když z druhé strany

I když je už dávno po klasické pracovní době, Nikola Nováková si i na pozdní večerní hodiny klidně domluví schůzku. Je zvyklá být v pracovním nasazení od rána až do večera. Jako obchodnice s uměním – ve významné pražské galerii DSC Gallery zastává pozici art specialist – moc dobře ví, že důležitější a významnější hovory se vedou spíš v neformální atmosféře, než ve strohé zasedací místnosti.

Nikola Nováková působí velmi elegantně, ráda obléká tmavé šaty nebo saka od značky Yves Saint Laurent, a se stejnou ladností, s jakou se pohybuje i na velmi vysokých podpatcích, po kočičích hlavách pražské dlažby, dokáže vést i rozhovory. Má velmi příjemný projev, dokáže se přirozeně bavit s lidmi ze všech možných sfér, ať už jde o uvolněné umělce, kteří umění tvoří, nebo lidi z okolí businessu, kteří chtějí do umění investovat. A i když o sobě příliš často nemluví, popsala svou cestu k umění, která začala na jedné lavičce na pražské Kampě, a svůj příběh prošpikovala i svým ironickým humorem.

Co byste označila jako důležitý začátek vaší současné pozice?

Svůj díl na tom určitě má moje rodina, maminka je učitelkou češtiny, výtvarné výchovy a dějin umění na Gymnáziu Na Zatlance, a vždy nás velmi kulturně vedla. Snad každý víkend jsme chodili na výstavy a do divadla. Ale jako středoškolské dítko jsem neměla moc zájmů, dokonce jsem chodila tři roky s fotbalistou, který hrál za Spartu (směje se), ale jak říká moje maminka “všechno jsou zkušenosti”.  Po gymnáziu jsem chtěla studovat žurnalistiku. Když jsem odmaturovala, seděla jsem se svou kamarádkou na naší oblíbené lavičce u řeky na Kampě. Na oslavu jsem popíjely bublinky. A prošel kolem hezký kluk a zeptal se, jestli mu nedám číslo. Dala jsem mu číslo, sešli jsme se ještě večer a pak jsme spolu prožili velmi dobrodružný rok. Byl to Max Stano, syn Tona Stana. On mi, holce z klasického gymnázia, kam chodili samí norm core lidi, ukázal úplně jiný, opojný svět. Bydlela jsem tehdy se třema klukama na Janáčkově nábřeží. Okna mířili na zlatou kapličku, která byla po ránu zalitá sluncem. Bylo to moje první bydlení od rodičů, dokážete si představit, jak svobodomyslně se nám tam všem žilo. Říkali jsme tomu “Hnízdo”, po desetiměsících jsem musela utéct… Na vysněnou žurnalistiku jsem se nedostala, a přihlásila jsem se na stejnou školu, kterou studoval Max – na fotografii, a zároveň i na dějiny umění. Po několika semestrech mi došlo, že sedím na dvou židlích, a že mi musím vybrat. Velmi racionálně jsem zvolila to, co mi šlo lépe, a zůstala jsem u umění z druhé strany. Věděla jsem, že tam mi bude lépe, už proto, že mám ráda systém a jsem organizovaná. Kurátorská studia jsem studovala na Fakultě umění a designu Univerzity Jana Evengelisty Purkyně, kde učí velmi dobří profesoři.

Dostala jste se už na studiích k nějaké zajímavé práci?

Souběžně se studiem pracovala v galeriích, a mnohdy to bylo velmi zajímavé. Dostala jsem se třeba na dvouměsíční stáž do berlínské galerie Michael Haas. Tam jsem třeba deinstalova mobilní objekt od Alexandra Caldera nebo jsem dělala revizi skladu, kde byly originály od Chaima Soutinea.. Pracovala jsem jako asistentka v Museu Montanelli a v galerii Hunt Kastner, která patří mezi nejrespektovanější u nás. Po studiích jsem nastoupila do tehdy nové galerie Kvalitář. Bylo mi dvacet pět let, a cítila jsem se jako čerstvě vylíhnutá a měla jsem doslova pět a půl kontaktů. Ale nastoupila jsem tam, a začala rovnou plavat v moři českého umění. Tam jsem vyprofilovala do na pozici art sales umění. Byl to důležitý moment, protože na škole vám nikdo neřekně, že umění je regulérní business.  Reší se práce v institucích, pedagogická činnost a kurátorství na volné noze, ale o tom, jak důležitý je art dealer, jsem netušila. Ta pozice se mi snesla z nebes a otevřela mi nové obzory.

Co vám na nové pozici nejvíc pomohlo?

Po galerii Kvalitář jsem začala pracovat v DSC Gallery, kde jsem aktuálně tři roky.  Mezi kolegy máme velmi příjmnou synergii. Občas jsme spolu tak často, že majitelka galerie Olga Trčková říká, že nás vídá častěji než svého manžela (směje se). Já si myslím, že je určitě důležité být ve správný čas na správném místě. Ale jak se tam člověk dostane? Já jsem vždy poslouchala hodně svojí intuici. Měla jsem období, kdy mi v kontaktech hodně pomohl bar na pražských stínadlech Public Interest, kde se schází docela zajímavá koncentrace lidí. Jednu dobu jsem tam trochu kralovala. Ale každé období musí skončit ve správný čas. Dobrá přátelství zůstanou. Mezitím se mi trochu změnily priority. Dnes chodím v 6.50 na ranní lekci jógy (směje se). Co ale určitě pomáhá? Je to, že vás práce baví a dáváte do ní kus sebe. Aktuálně mám zase jiné zdroje. Hodně mě podporuje i můj partner, díky kterému se mi otevřel zas nový svět.

Kromě práce v DSC Gallery stojíte i za projektem Studio Visit.

Vždycky mě bavilo navštěvovat ateliéry umělců. Naproti tomu pak někdy mohl galerijní prostor působit až sterilně. Přemýšlela jsem nad tím, jak zážitek z autentického uměleckého prostředí zprostředkovat i ostatním. Tuhle ideu jsem sdílela s kamarádkou Adélou Mazánkovou, a společně jsem první Studio Visit zprodukovaly pro značku Pigmentarium u sochařky Terezy Příhodové Štětinové. Člověk tak může nahlédnout trochu dál, dostane se přímo do umělcova světa, může ho poznat nově, intimně, a seznámit se i třeba s jinými zajímavými osobnostmi. Studio Visit je pro mě forma kurátorství.

Poznáte dílo, které se bude dobře prodávat?

Poznám. Schopnosti si cizeluji zkušenostmi. Oko je nepřenositelná věc. I když je to taky velmi individuální, každý má jiný vkus a je ve svém výběru subjektivní.

Na čem si v práci nejvíc zakládáte?

Mám ráda osobní přístup. Se svými klienty se dlouho vzájemně poznáváme, a ne vždy hned mluvíme o umění. Mnohdy jsou naše rozhovory až terapeutické. Často mám schůzky, pracovní obědy a večeře, a na nich řešíme cokoliv, od cestování až po to, co dostane manželka nebo milenka k narozeninám. Velmi často jde o velmi zajímavé, schopné a inspirativní lidi, takže každé takové setkání je reciproční i pro mě, i mě obohacuje. Musím dotyčného klienta poznat, zjistit, co má rád, i když často mi stačí jeden pohled a vím, co by se mu mohlo líbit.