(Ne)vyhořelá

Nechci vyznít jako „doktor TikTok“ a ani se nepasuji do pozice poradce, ale pokud mé zkušenosti umí pomoci někomu, kdo možná právě teď bojuje s podobnými pocity, nepoznává se ve svých rozhodnutích a náladách, možná právě prožívá to, co já před pár lety. 

Jedno z mých oblíbených mouder je: „Mezi dosahováním stanovených cílů se děje život, a ten je třeba si naplno užít.“ Dnes se toho snažím držet, ale před deseti lety jsem na svůj skutečný život skoro zcela zapomněla. Vedle práce modelky v New Yorku (jeden z vysněných cílů) jsem ve svých 21 letech zařídila i svůj úplně první byt. Pronajmout byt v Americe a podepsat smlouvu je neskutečný proces a věřte, že mě to stálo mnoho sil. Pozdní přílety na La Guardii z Toronta, kam jsem chodila týdně na focení, střídaly časté castingy, tréninky a další focení v New Yorku či Evropě. Mezitím mi kurýr doručoval nábytek, který jsem po nocích stavěla sama.

Někomu se může zdát, že se jedná o dokonalý život, ale v momentě, kdy jsem všechno zařídila v New Yorku, odjela jsem na Slovensko, vypnula telefon a přibližně pět měsíců nic nedělala. Sice jsem si všechny cíle splnila, žít jsem je ale nezvládala.
V té době, a ještě v takovém městě, jako je New York, se o vyhoření nemluvilo. Všichni jsme něco naháněli, a když jsme toho dosáhli, byl na řadě další cíl. Sama jsem se obviňovala z toho, že nejsem dostatečně vděčná za to, co mám, že mám nechuť byť jen sednout do taxíku směrem na letiště. Možná kdybych tehdy věděla, o co se jedná, uměla bych si popovídat s lidmi kolem, vzít si volno ještě předtím, než bylo pozdě.

Pocity, které indikují takové vyhoření, jsou všelijaké – únava, nechutenství, apatie, beznaděj, také znuděnost a v neposlední řadě stres… Pocit, že to, co před vámi stojí, nelze zdolat, vše se zdá jako nějaký úkol. V mém případě i setkání s kamarádkou na kávu byl úkol, který jsem musela splnit. Přichází s tím také pocit viny z toho, že se vlastně máme dobře a že si toho neumíme vážit. No a samozřejmě ostuda přiznat to nadřízenému, agentuře nebo komukoli, koho se to týká. V mém případě i kamarádům. Samozřejmě takové pocity z dlouhodobého hlediska mohou ovlivnit i fyzické zdraví.

Co jsem měla v té době udělat? Zastavit se, poslouchat, co mi říká mé tělo, emoce a mysl. Vyhledat pomoc, svěřit se rodině nebo blízkým, nedržet své pocity v sobě. Jistě, pokud je někdo na jakémsi pomyslném začátku takového vyhoření, může pomoci volno z práce nebo jakékoli činnosti, která mu ho způsobuje. Věnovat se sobě samému, zlepšit kvalitu spánku a meditovat. S nedostatkem času přicházejí i špatné stravovací návyky, je proto důležité zaměřit se i na kvalitu a pravidelnost jídla. Věřím taky tomu, že sociální média fenoménu vyhoření z neustálého tlaku na svou vlastní osobu pouze nahrávají do karet. Vzít si tedy určitou dobu offline by bylo jen prospěšné.

Co mi tehdy pomohlo na „diagnózu“, o které jsem ani nevěděla, že mám? Asi jen čas. Čas doma, žádné smlouvy ani focení, žádný e-mail. Dokud jsem sama necítila, že mi chybí to, co dělám, co mě živí, mé vysněné město a v něm můj vysněný byt, nebyla jsem připravena vrátit se zpět.

Ovšem teď, po jedenácti letech, opět volám s bookerkou a po dohodě odkládám spolupráci. Nestíhám, práce pro mě v určitou chvíli začala představovat stres a já už asi vím, co to znamená. Nejsem ve stejné situaci jako tehdy v New Yorku.

Od té doby uplynulo mnoho let a my si nahlas povídáme o mentálním zdraví, víme, co je úzkost, deprese nebo vyhoření, no a co víc, nestydíme se přiznat, když něčím takovým procházíme. Nejsem vyhořelá, ale cítím, že bojuji. S časem, se sebou a vlastní kreativitou... Cítím neustálý tlak, že nic nestíhám, a když konečně mám čas, jsem apatická, nechce se mi a to, co leží přede mnou, považuji za zátěž. Dnes už vím, že jsou to ony příznaky, a potřebuji reset.

Už se do ničeho netlačím, nejdu do extrému a už vůbec nepociťuji potřebu udělat něco pro pocit, že si nedostatečně vážím všeho, co mám. Snažím se v tom najít balanc. Z prázdné sklenice se totiž nic nalít nedá… 

A proto bookuji letenku a odjíždím tam, kde vím, že své baterky dobiju, a následně s úsměvem zavírám tento počítač…