Esej Daniely Peštové: Život za hranou

Budík vedle postele ukazuje tři ráno. Skulinkou mezi zataženými závěsy se do ložnice velmi jemně snaží vnutit měsíční svit. Přehazuji sebou ze strany na stranu a ne a ne zabrat. Další, v pořadí již třetí probdělá noc. A nemá nic společného s tím krásným úplňkem venku za oknem. To, co mi nedává spát, je fakt, že mám zpoždění. Menses zpoždění. Už pět dní. Něco pro mě naprosto nenormálního. Můj cyklus je totiž tak pravidelný, že ani nepotřebuji kalendář. Každých jednatřicet dnů, skoro na minutu přesně. Na svůj biorytmus se mohu spolehnout jako na máloco ve svém životě. Tedy pokud nejsem těhotná. TĚHOTNÁ??!! V šestačtyřiceti a čtvrté dítě?? Žaludek mám sevřený nervozitou, mozek pracuje přesčas. Zkouším si vybavit nějakou relaxační dýchací techniku a snažím se odolat pokušení (opět) kontrolovat čísla na ciferníku hodin. Nic nepomáhá. Po pár dalších nekonečných hodinách to vzdávám, zvedám se z postele, která po tom všem mém přehazování vypadá, jako by se po ní přehnalo tornádo, a tiše, po špičkách, abych neprobudila zbytek osazenstva bytu, si jdu udělat kávu. Ráno moudřejší večera... Nevím, jestli se tohle rčení dá použít i v případě probdělé noci, ale nezbývá než doufat.

Po třech negativních těhotenských testech a následné konzultaci s mým gynekologem počáteční úlevu střídá šok. Perimenopauza?! Tak brzo? Při mých – přiznávám dost omezených – znalostech o menopauze jsem tento termín slyšela poprvé a podobnou zprávu jsem čekala někdy za deset let. Na internetu se dočítám, že menopauza nerovná se nemoc, že jde jen o cituji „zcela přirozený projev postupného stárnutí ženského těla“. Tfuj, děkuji, nechci!

Líbit se mi to nemusí, ale čas opravdu zastavit nelze. Věk je možná jen číslo a každý si můžeme připadat tak mlád, jak se cítíme, ale pro ženu může příchod menopauzy být jakýmsi neoficiálním potvrzením začátku konce. Spolu s přechodem přicházelo donedávna i určité společenské a kulturní stigma. Stigma, za které jsme si mohly možná tak trochu i samy, protože samy sebe jsme začaly považovat za méně žádoucí. Přišla jsem o schopnost plodit děti, můj úkol v této společnosti skončil. Teď už jen uvázat na hlavu šátek, sednout si na lavičku do parku a s nostalgií člověka odsouzeného k tichému odcházení pozorovat mladé maminky, jak před sebou tlačí kočárky s roztomilými ratolestmi.