Mária Švarbová zahájila samostatnou výstavu v muzeu Danubiana

Marie, vím o vás, že jste vystudovala archeologii a k fotografování jste se dostala náhodou. Jak vzpomínáte na své první focení a jak k němu došlo?

Je pravda, že jsem studovala archeologii, ale předtím jsem studovala ŠUPku, což je umělecká škola, a měla jsem i základní uměleckou školu. K umění a kreslení mám vztah, co si pamatuji. Do fotografie jsem se zamilovala hned od začátku. Hned jsem věděla, že jsem našla svou životní cestu a měla jsem pocit, že to je to, co budu dělat do konce života.

Jaké byly vaše první fotografie a jak se změnil váš styl od doby, kdy jste začala?

Co se týče mých prvních focení, fotila jsem všechno možné, snažila jsem se vyprofilovat a zjistit, co mě bude bavit nejvíc. Zachycovala jsem hodně detailů, fotila makro, portréty a všechno možné. Později jsem zjistila, že mě nejvíce baví portréty, a postupem času jsem jim začala přidávat více prostoru. Postupným vývojem jsem skončila u fotografií a instalací, které připomínají filmové scény. Říkám tomu také fiktivní dokument. V současné době fotím většinou z větší dálky, jsem jako dokumentární fotograf, který fotí lidi a umělou scénu z určitého odstupu. Jsem sama sobě uměleckou ředitelkou.

Kolik času strávíte fotografováním a následně úpravou fotografií do finální podoby? Vím, že jste perfekcionistka, a i proto mě zajímá, jak probíhá tento proces.

Proces fotografování samozřejmě závisí na projektu a samotná příprava je časově nejnáročnější. Focení pak většinou trvá několik hodin, považuji se za rychlou fotografku, protože vím, co chci, ale samozřejmě je třeba nechat věcem volný průběh a důležitá je i náhoda. Vždy fotím to, co jsem si naplánovala, ale spousta věcí mě napadne až během focení. Je těžké to časově ohraničit, někdy se focení připravuje několik týdnů, jindy pár dní, záleží na tom, co se fotí a kolik lidí se účastní. Teď jsou ty scény větší a je tam někdy 10 až 20 lidí. V takovém případě je těžší všechny zorganizovat. Retušování ve Photoshopu říkám „třešnička na dortu“, protože pro mě musí fotka vypadat co nejlépe už ve fotoaparátu. Při mé práci nejde o fotomontáž – pouze když vidíme postavu na fotografii zdvojenou.

Fotila jste také obálku módního časopisu Top Fashion. Jaká to pro vás byla zkušenost? Chtěla byste se módní fotografii věnovat například i v budoucnu?

Musím se přiznat, že v současné době editorialy moc nefotím, protože na to není čas, a raději fotím vlastní projekty, které jsou vystaveny v galeriích. Moje současná tvorba zahrnuje především mé vize, pocity a vzpomínky, například z dětství. Je to více filmové, a to mě teď baví nejvíc. Při focení obálky Top Fashion jsem vystoupila ze své komfortní zóny, pracovala jsem se skvělými lidmi a byla to pro mě příjemná a velmi pozitivní zkušenost.

Vaše fotografie jsou vystavovány po celém světě. Dokážete si představit, že byste se v budoucnu přestěhovala do nějaké světové metropole?

Dovedu si to představit. Uvidím v budoucnu, samozřejmě tam hraje roli mnoho faktorů. Líbí se mi New York, ale nevylučovala bych ani evropská města. Samozřejmě je hezké být i na Slovensku, mám nemovitost v Bratislavě, ale do budoucna bych stěhování nevylučovala, spíš naopak. Líbí se mi, že nemusím být pořád na stejném místě.

Z jakého svého životního úspěchu máte největší radost?

Momentálně mám radost z velmi velké sólové výstavy „Remote Control“ v muzeu Danubiana a už teď plánujeme novou na rok 2025. Další je určitě titulka Forbesu – to jsou pro mě velmi velké úspěchy, a to je teprve březen! (smích) Myslím, že to byl zatím velmi úspěšný rok a mám z toho velkou radost.

Nedávno jste v muzeu Danubiana zahájila vlastní sólovou výstavu. Co pro vás znamená vystavovat vlastní tvorbu na domácí půdě?

Velký respekt. Obvykle, když zahajuji výstavu v jiných zemích, jsou tam cizí lidé. Samozřejmě když jsou na mé vernisáži lidé, které znám, na kterých mi hodně záleží a které nechci zklamat, mám velký respekt a celkově bývám nervóznější. Také jsem měla stres, ale se všemi, kdo se na této výstavě podíleli, jsme tvrdě pracovali. Danubiana má také skvělý prostor – velké bílé stěny, šedou podlahu, což se mi moc líbí. Rozhodla jsem se, že v instalaci bude méně fotografií, zvolila jsem rámování fotografií jako obrazu. Instalace se skládala z velmi velkých a malých fotografií – chyběly střední formáty, protože jsem chtěla poukázat na kontrast. Jsem také ráda, že jsem nakonec zachovala ladnost a čistotu prostoru. Stejně jako ve své vlastní práci jsem respektovala architekturu výstavního prostoru.

Ve svém životě jste si jistě splnila mnoho snů. Jaká je však vaše dosud nepřekonaná meta?

Mám velké sny, mým cílem jsou největší světové galerie, zejména v New Yorku. Myslím, že toho mám ještě hodně před sebou, ale člověk musí prostě věřit a samozřejmě na sobě pracovat a nikdy se nevzdávat.

Dokážete si představit, čím byste se živila, kdybyste se nestala fotografkou?

Myslím, že mám dobré organizační schopnosti, ale netroufám si říct, čím bych se živila. Jsem opravdu šťastná, že jsem se vypracovala v tom, co mě nejvíce baví, a na mé práci je to asi cítit. Je krásné mít tak dobrou zpětnou vazbu na to, co mě nejvíce baví.