ForgetMeNot: Popelníky zítřků a jejich potomci

Čekala jsem na den, kdy ti budu moct říct, že už nečekám. Paradox korku vína. Celý ho vytlačíš, půlku vína rozliješ, a pak se ho snažíš narvat zpátky. I když víš, že už tam nepasuje. Čekat na nečekání je vlastně takové čekání na Godota. Určitá forma sebemrskačství, ve kterém dobrovolně a s láskou umíráš. 

Noci byly dlouhé a dny táhlé. Skládala jsem v popelníku horu z nedopalků. Mount Everest, který nejde nikdy zdolat. Nejen proto, že vrchol vždycky stihl zfouknout vítr.

Bála jsem se to vyhodit. Přišlo mi to jako gesto rozloučení, na které jsem pořád nebyla s to se připravit. Maraton vycvičených pocitů, který jednou svolám na ústup. Až bude správný čas. Jenže čas plynul a já chtěla s nim. Ale pořád jsem stála. Proboha proč. A pak najednou, zcela bez ohlášení, impulsivně a po otevírací době, jsem ho popadla a vysypala do koše. 

Přihodila jsem k tomu obal od žvýkaček, prázdný krabky a pár zmuchlaných pocitů. Ten koš jsem pak vyhodila do popelnice a čekala na popeláře, až ho vyvezou. Zamávala jsem jim na cestu posmrkaným kapesníkem plným slov bez majitele a pak jsem jej spálila. Nedostala jsem medaili a žádný pocit úlevy mi nepřišel pogratulovat. Tak jsem tam přidala pár nových nedopalků s popelem z apatie a zavřela okno.

Dny teď zase plynou, jak mají, na minutu přesně.

A pokaždé, když si sedám do okna, kouří se mi o něco lépe. 

A dokonce si na tebe kolikrát ani nevzpomenu. Funguje to. 

#ItsAProcess