ForgetMeNot: Dopis plný pochopení

Hledáš útěchu v bolesti, protože tu už tak dobře znáš. Utíkáš tedy za pravdou něčeho, co ti přijde jednodušší konfrontovat. Už jsi tam přeci tolikrát byl. Jsi tam celý život. Tvoje komfortní zóna je bojiště a při pocitu klidu se cítíš neozbrojený a zranitelný.

Když věříš pouze ve zklamání a zradu, jak bys pak mohl konvertovat k lásce a pochopení?

Děsí tě to víc, než tvoji démoni, a proto se k nim při pohledu na mě obracíš. Máš ze mě a mých čistých úmyslů strach. Což je normální lidská vlastnost. Bojíme se a odmítáme přijmout to, co neznáme. A tak opatrně našlapuji svými pocity kolem těch tvých a bojím se, že to pokazím nějakým překrásným gestem.

Nedbalé dávkování lásky se ve tvém případě stává okamžitým předávkováním. Honí tě to ve spánku a svírá v kazajce tvých vlastních nejistot. Přestáváš se cítit svobodným. Protože naší bolest si vybíráme sami. A přijímáme ji pod pohrůžkou něčeho, co se tváří jako naše vlastní vůle a rozhodnutí.

Infúze lásky tedy kolísá s hranicí sebekontroly. Její přijetí potom ohlašuje strmý pád. Chycený do sítě svých vlastních pochybností se snažíš plavat v tom, do čeho jsi sám sebe namočil spolu s tím, v čem tě celý život topili ostatní. Omlouvám tedy tvoji ztřeštěnost a na to, čeho se na tobě dopustili druzí, se zlobit nemůžu.

Nezbývá mi tedy nic jiného, než tě přijímat po částech a každou z nich milovat trochu jinak.

Trochu míň.

Trochu víc.

Každé z nich ukázat pocit bezpečí. Naučit tě mít sám sebe rád. Abys pak mohl jednou mít doopravdy rád i mě.