Esej Daniely Peštové: Mám tě ráda, ale...
Foto: Lukáš Kimlička
Foto: Lukáš Kimlička
Letmé dotyky, jiskření, jen co se přiblížíme. Motýli v břiše, dny jako v oparu, noci patřící touze. Není nad novou lásku! Když jsme spolu, čas letí nadzvukovou rychlostí. S mým prvním klukem jsme chodili randit do parku za školou. V malém altánku s výhledem na jezírko jsme trávili hodiny a hodiny. Líbací maraton, trocha povídání, hodně kontaktu těla na tělo a divení se, že tam jsme už čtyři hodiny. Zamilovanost dokáže posouvat naše vnímání reality. Je to jako stav beztíže. Děláme věci, které jsme nikdy předtím nedělali. Záříme víc než prvorodička v šťastném očekávání, prostě je nám krásně na světě. I proto ho toužíme zažívat znovu a znovu. A i když předchozí vztahy skončily zlomeným srdcem, pouštíme se do nových. Může se stát, že ani ten druhý, třetí, nebo ani čtvrtý vztah nevyjde, ale myslím, že to není vůbec na škodu. Tvrdím, že je důležité políbit hodně ropuch, než najdeme toho pravého/pravou a nepotřebujeme už dál hledat. Říkám to i svým dětem. Nikam nepospíchejte. Randěte, co nejvíc to jde. Nebojte se objevovat, experimentovat. Buďte sví, ale chovejte se vždy korektně. Je lákavé podlehnout nutkání ukazovat se naší nové lásce jen v tom nejlepším světle. Přikrášlovat si realitu. Protože co kdybyste jim nebyli dost dobří? Na to mám krátkou odpověď: je to ztráta času. Pro toho pravého/pravou budete vždycky dost dobří! Otevřenost a upřímnost je totiž ten nejlepší začátek každého vztahu. A jediná šance, aby nová láska mohla zapustit kořeny.
Aaaargh! Slzy! Křik! Plesk! Hotovo! Tak by se dal shrnout můj epický pubescentní meltdown, který jsem předvedla někdy ve svých šestnácti, a následnou výchovnou odpověď mojí mamky. Byla jsem v té době velká parádnice, schopná utíkat v pauze mezi dopolední a odpolední výukou domů, jen abych si natočila vlasy. A že bych měla gympl zrovna za rohem, se říct nedá. Toužila jsem po trvalé, ale když nakonec maminka svolila a já vylezla po hodině z koupelny s hlavou jako pudl, bylo to na mou citlivou hormonální duši příliš. Předvedla jsem prvotřídní hysterický záchvat, který moje maminka vyřešila rázně a pohotově. Jednou, dobře umístěnou fackou mě vrátila zpátky na zem. Až jsem vzala druhou o zeď. Byl to pohlavek láskyplný! Musím podotknout, že mám moc hodné rodiče, kteří mě ani bratra nikdy nebili. Navíc jsem byla hodné, poslušné dítě, na které nebylo zapotřebí ani zvýšit hlas. V té chvíli však moje zlatá maminka nemohla udělat nic lepšího. Ani náhodou nejsem zastánkyní tělesných trestů. Chci touto historkou jen říci – a jako několikanásobná matka to můžu z vlastní zkušenosti potvrdit – že rodič se musí někdy odhodlat i k nepříjemnému kroku. Takovému, který ho netěší a rozhodně mu nepřidá na popularitě. Všichni víme, že dítě potřebuje cítit hlavně lásku a pochopení a musí se cítit v bezpečí. Ale zároveň ho musíme vést k tomu, aby nebylo rozmazlený sobec. Aby nebylo nebezpečné samo sobě. Aby z něho vyrostl empatický člověk. Aby mělo rádo nejen sebe, ale i ty okolo. A k tomu je někdy té „tough love“ zapotřebí. Protože i ta patří k rodičovské lásce.
Sjíždím Instagram a vyskočí na mě fotka. Záběr bílé vylidněné pláže, štíhlé opálené nohy, v klíně knížka a popisek „me time“. Musím se smát. Dotyčná osoba je bezdětná, s movitým manželem, povoláním influencerka. Ničí život není dokonalý, ale ten její se tomu hodně blíží. Není snad každý její den „me time“, pomyslím si? Pak si ale řeknu, nebuď zapšklá. Pořád je lepší, když je té sebelásky víc než míň. A je dobře, že to ona slečna pochopila dřív než později. Mně to trvalo až příliš dlouho.
Dnes už to umím. Skoro... Pochválit se. Necítit se provinile, když si udělám čas sama pro sebe. Ale že mi to trvalo! Viním z toho nízké sebevědomí a potřebu každému se zavděčit. Malé sebevědomí = velká neochota pochválit se = neschopnost mít se ráda. A taky asi pocit provinilosti. Jako by věta „mám se ráda“ byla něčím hanlivá. Sebeláska nerovná se automaticky narcismus. Já to pochopila, až když se mi narodil první syn. To, že nemusím být pro všechny všechno, abych byla šťastná. Tehdy jsem si snad poprvé řekla: „Podívej se, cos dokázala! Není to úžasné?! Jsi fakt dobrá!“ A byl to tak krásný pocit, že jsem ho chtěla zažívat víc a víc. Přestala jsem zkoumat pod mikroskopem věci, které jsem na sobě neměla ráda. A naopak jsem se jako pod lupou dívala na ty okamžiky, kdy se mi něco povedlo. Nemám to ještě dotažené k dokonalosti, sebeláska je proces. I dnes se kolikrát přistihnu, jak se s vyplazeným jazykem snažím uspokojit všechny kolem sebe. Jako by někdo vedl pomyslnou tabulku – čím víc budu upřednostňovat ostatní, tím víc bodů získám. Čím víc bodů, tím lepší budu máma, partnerka, člověk... Schíza! Naštěstí to už umím včas zpozorovat, zaťukat si na čelo, říct teď ne!
Kolikrát už mě zachránily, nespočítám. Kolik nocí jsme spolu prodebatovaly, proplakaly anebo spolu jen tak v tichu prostě byly. Nebo chvil, kdy jsme se záchvatech smíchu končily pod stolem. Hodně překřížených nohou, jestli víte, o čem mluvím. Smích, z kterého ještě na druhý den máte namožené břicho. Ne všechny okamžiky v životě jsou veselé a to, proč je důležité mít přátele, a kteří z lidí kolem nás ti opravdoví přátelé jsou, zjistíme většinou právě až v těchto temných chvílích. Když jsem se před lety rozváděla, bylo to nejčernější období v mém životě. Ze dne na den se mi zbortil svět, pohltil ho smutek, strach, beznaděj. Záchranné lano tehdy mělo podobu mé kamarádky Michelle. Byla tam pro mě 24/7, podle momentální potřeby mě kromě své empatie zásobovala silným vývarem, ještě silnějšími koktejly a zdánlivě bezednou zásobou kapesníčků. Od té doby už uběhlo hodně času. Zažily jsme toho spolu opravdu hodně, a protože kamarádství funguje pouze tehdy, když jsme ochotni nejen brát, ale i dávat, je dnes řada na mně, abych jí byla oporou, když řeší rapidně se horšící zdravotní stav svého devadesátiletého tatínka.