Esej Daniely Peštové: Není důležité, jak a kam se vydáte, ale za kým

Když opomenu cestu do Polska a na Kubu v roce 1987, kam jsem jela v rámci mezinárodní kadeřnické soutěže jako modelka na vlasy, a letní dovolenou o rok později v Bulharsku, kam jsme se já a můj přítel Roman trmáceli dva dny vlakem a kde nás po pár dnech okradli a my zůstali bez pasů i bez peněz, pak veškeré moje cestovatelské dobrodružství v dětství pozůstává z víkendových cest s rodiči na chatu. Výlety za hranice v okruhu sta kilometrů od bydliště by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Škodovkou do Německa, vlakem za příbuznými na samý východ Slovenska a jedna romantická cesta do Tater. Velmi krátký seznam.

Ovšem i když ty první cesty za hranice domoviny neměly úplně hladký průběh, od dalšího cestování mě neodradily. Naopak! Když přišla na podzim roku 1989 možnost odcestovat do Paříže, měla jsem sbaleno dřív, než za modelingovými scouty zaklaply dveře panelákového bytu.

Dodnes mě mrzí, že jsem si nevedla něco jako cestovní pracovní deník. Tu vzpomínanou cestu do Paříže jsem podnikla s miniaturním zavazadlem a obrovským pocitem šejdíře, kterého brzy odhalí a pošlou zpátky, odkud přišel. Užitečnost zapisovat si cesty tudíž nedávala smysl. Kdybych tenkrát věděla, co vím dnes!

Tisíce nalétaných mil a hotelových pokojů. Stovky pohlednic, které má můj táta odložené v krabici od bot, a vzpomínky na různé kouty a zákoutí, které mám v sobě. Jako dítě jsem rodinné výlety přímo nesnášela. Každoročních cest na Peruc za údajným místem rendez-vous knížete Oldřicha a pradleny Boženy a návštěv Libochovického zámku jsem měla plné zuby. Posledních pár let jsem trucovitě odseděla v zámecké zahradě a moji nechuť nedokázali zvrátit ani pávi – místní atrakce.

Je pozoruhodné, že se ze mě stal někdo, kdo procestoval půlku světa a kdo se ve většině letišť velkých měst orientuje možná lépe než v ulicích rodných Teplic. Prostě cestovatelský závislák.

Na otočku na kávu

Od těch prvních cest až po tu úplně poslední se toho v cestovním ruchu hodně změnilo. Zažila jsem ještě kouření v letadle – hustý cigaretový dým na letech z New Yorku do Athén by se dal krájet. Papírové letenky „bločky“, bez kterých to jinak nešlo. Vaši blízcí vás mohli doprovodit až ke dveřím letadla, tekutin jste si s sebou mohli vzít, kolik jste jen chtěli, a nikoho by ani nenapadlo chtít po vás, abyste se zuli! Pak přišlo 11. září a vše se zásadně změnilo.

Výměnou za větší bezpečnost byly delší fronty při odbavování, přísnější kontroly a větší omezení. Já osobně jsem byla za důkladnější kontroly vděčná. Jen dvanáct hodin před touto tragédií jsem se vrátila do New Yorku z pracovní cesty z Nice. Pokaždé, když na letišti vykládám svůj počítač a kosmetickou tašku s pečlivě odměřeným množstvím tekutin, stáhne se mi hrdlo. Jak málo někdy stačí a život se může obrátit naruby...

Ale cestovalo se dál, stačilo naučit se sžít s novými časy. Možná jsme se stali ostražitějšími, ale touha objevování nových míst nebo vracení se do těch oblíbených nejenže zůstala, ale dokonce se rozmohla. Podle některých statistik po světě dnes cestuje 1,4 miliardy populace a Češi v roce 2019 rekordně navštěvovali i zahraničí. Pomáhaly tomu určitě i ceny letenek. Za pakatel žádné extra služby žádat nemůžete a úroveň letecké dopravy už dávno ztratila punc prestiže a společenské záležitosti. Z letadel se staly autobusy, neznámé destinace byly rázem na dosah. Stačil občanský průkaz a internet a svět nám ležel u nohou. Cestovat po Evropě se dalo za pár eur. Na otočku do Říma na kávu? Na výstavu do Amsterdamu? Klidně, proč ne.

Palubní rituály

Říká se, že život spočívá v cestě, ne v cíli. S tím mohu jen souhlasit. Co se cestování týká, pak je tomu úplně naopak. Tedy pokud se nebavíme o poznávací cestě karavanem napříč světadíly. Tam ta samotná cesta cílem určitě je. Ale dvanáctihodinová cesta autem po dálnici nebo několikahodinový let není zrovna to, co bych s radostí vyhlížela. Je to právě ta destinace, která mě láká a kvůli níž jsem ochotna trmácet se někam celé dny a noci. Naštěstí existují způsoby, jak si i tyhle chvíle zpříjemnit. Chce to jen připravenost a praxi. Jako svobodná a bezdětná jsem se dokázala na cestu zabalit do půl hodiny, ať už byla destinace jakákoli. Mám ve svém šatníku vyhrazenou sekci oblečení, které nosím pouze na cestách. Věci, které spolu fungují a dají se obměňovat tak, abych někde mohla být týden, měla každý den nový outfit, a přitom si vystačila s příručním zavazadlem. Každý kus oblečení má svůj čas a místo, nic navíc. Stejně tak je tomu s věcmi, které si beru s sebou na palubu a které mi zpříjemní ty někdy opravdu dlouhé a otravné hodiny strávené na cestách. Od těch praktických (správná nabíječka, kartáček a pasta na zuby, energetická tyčinka) až po ty zbytečné nezbytnosti. Něco ke čtení – kabelku mám kvůli všem časopisům a knížkám, které s sebou tahám, těžší než svoji příruční rimowu, tablet s filmy, puzzlemi a sudoku, aby mi rychleji uběhl čas. Hutný krém nebo rovnou „overnight“ hydratační masku, abych po osmi hodinách letu nevypadala jako sušená švestka.

Více se dočtete v červnovém Harper's Bazaar. Právě v prodeji!