Esej Daniely Peštové: Inter arma silent musae

Až bude toto dubnové číslo na stáncích, bude snad momentální situace a nálada vypadat jinak. Doufám, že si budeme moct v klidu, bezpečí a míru vyjít na ulici do stánku a koupit si noviny a časopisy. Svobodné noviny. Že si dovolíme jako třeba doteď lenošit o víkendu v posteli a listovat si v časopise o módě. Bez pocitu provinilosti z toho, že děláme ještě donedávna pro nás naprosto obyčejné věci a samozřejmosti, zatímco se na východ od nás dějí šílenosti, o kterých se nám nezdálo ani v nejhorším snu. 

Momentálně to tak jisté není a jen velmi těžko se mi teď, v první březnový týden, píše článek, který by měl nějakým způsobem zapadat do art issue. Zprávy mám zapnuté téměř nepřetržitě. Nevím, nějaká forma masochismu? Nebo že by ta pesimistická část mého já, doteď potlačována silou mé vnitřní vůle, cítila, že nastala její chvíle a dere se na povrch? Nebo jestli je to naopak tím, že jako rekvalifikovaná optimistka doufám, že každou chvílí uslyším nějakou dobrou zprávu. Ano, vždy zuřily války, ale nikdy tak blízko. Ale možná už jen to, že tu teď sedím a píšu, to, že v redakci stále plánují, že půjdou příští týden do tisku, to, že počítáme s tím, že módní časopis s tématem o umění bude i příští měsíc relevantní, je známkou jakéhosi optimismu a víry, že vše dobře dopadne. I když si nejsem jistá slovním spojením „dopadnout dobře“. Přesnější termín je asi doufat, že nebude hůř. 

Umění mám ráda, ale určitě nejsem odborník. Naopak. Vždy jsem obdivovala každého, kdo měl o umění přehled, hlavně o tom výtvarném. Znal jeho historii, dokázal o něm mluvit s lehkostí a gravitas. Na to jsem já nikdy hlavu neměla. Naštěstí umění nejsou jen obrazy a sochy. Mnohem srozumitelnější pro mě vždy byla hudba. Instrumentální skladby, které bez použití jediného slova dokážou vyvolat silné emoce. Pohladit, utěšit, vyburcovat k akci. A samozřejmě i ty, kde text hraje prim. Vždy mi byly blízké jednoduché melodie s výrazným textem a posledních pár týdnů ve mně některé rezonují víc než kdykoli předtím. Karel Kryl, zástupce československého protikomunistického protestsongu, básník s kytarou, idol generace 60. a 70. let. Mých rodičů nevyjímaje. Že se jmenuji Daniela, je vlastně díky němu. Morituri te salutant. Bílé paže... Kryl dokonce jednu dobu pracoval na tzv. umístěnku v keramickém závodě v Teplicích. Ano, v mém rodném městě tento talentovaný básník s citlivou duší vyráběl záchody a umyvadla. A to, že má narozeniny ve stejný den jako moje polovička, už je jen zajímavá shoda náhod.

Krylovy písničky mají vše. Je v nich krása českého jazyka, který je jako pohlazení, ale který umí i kousnout. Melancholie, která je mi tak blízká. Přímočarost, která mi v dnešní době někdy tolik chybí. Připomíná mi vlastní sílu a odolnost, kterou v sobě v dobrých dnech mám. A v těch špatných mi ji pomáhá získat zpátky. Vyrůstala jsem na nich, ale nikdy mě ani v nejdivočejších snech nenapadlo, že budou i dnes, na jaře 2022, tak hrozivě aktuální.

Umění je reflexí momentálního stavu dění. Zní to možná trochu odtažitě, ale podle mě je to naprosto přesné. Umělci mají zvláštní moc svou tvorbou komentovat to, co se kolem nich děje. Komunikovat to s ostatními, poukázat na společné problémy, popostrčit k ochotě hledat řešení. Cicerův výrok, že ve válce mlčí múzy, je možná pravdivý, ale ještě výstižnější je Krylovo doplnění, že muži by mlčet neměli. Jen to poupravím: Lidé by mlčet neměli.