Barbara Skuherská: Věřím, že věci, které se mají dít, nemusíme „tlačit“, dějí se „samy“

Jak bys podle sebe charakterizovala krásu?

Uvědomění si a žití své jedinečnosti, autenticity. Přirozenost.

Čím se udržuješ v kondici, psychicky i fyzicky?

Praktikuju jógu a hodně mě teď chytlo pilates. Schválně u jógy volím slovo „praktikuju“, protože spíše než jen pohybem je pro mě jóga jakýmsi životním stylem, nastavením. To je na józe krásné – je to cesta na celý život, člověk se má neustále kam posouvat a co objevovat – ať už v ásánové praxi, nebo v jejích ostatních, abstraktnějších odnožích. Když někdy cítím, že se potřebuju „vybít“, dám si takový „high intensity“ trénink na spinningovém kole, které mám doma. Pustím si k tomu něco hodně rychlého do sluchátek, zavřu oči a jedu. Po jakémkoliv pohybu samozřejmě přichází koktejl šťastných hormonů – pozitivní efekt na psychiku je tedy tímto způsobem zaručen. Pokud však cítím, že nejsem psychicky v pohodě, rozhodně se to nesnažím „zabít“ cvičením. Najdu si chvíli prostor na to, abych pojmenovala, co konkrétně mě trápí, a problém vyřeším. Na to mám Metodu RUŠ.

Máš nějaké guilty pleasure?

Uf! Těch je! :) Pokud hovoříme o jídle, tak zbožňuju čokoládu. Dopřávám si ale kvalitní vysokoprocentní, která nejen dobře chutná, ale je alespoň trochu zdravá. Dále si už léta ujíždím na mandlovém másle, kterého dokážu spořádat mnohem víc, než bych měla. Když mám slabou chvíli, doplním jej ještě o Medjool datli(e) – přísahám, že tyto dvě věci dohromady chutnají jako Snickers! :) Téměř nikdy neodmítnu kávu a večer sklenku těžšího červeného vína. Ráda poslouchám hudbu HODNĚ nahlas. Kupuju si nové a nové knížky, které vůbec nevím, kdy budu číst. Pak mám třeba takovou trochu úchylku pozorovat lidi. Baví mě zkoumat jejich výraz v obličeji, postoj, neverbální vyjadřování a domýšlet si podle toho, jak vypadá jejich život. No a teď, co mám děti, tak se někdy, když jsou kolem jiné „kompetentní“ osoby, tajně vytratím a jdu si alespoň na chvíli zacvičit, než mě najdou :). I když se tomu říká „guilty pleasure“, dopřávám si tyto věci vlastně bez výčitek.

Bez čeho si nedokážeš představit svůj den a bez čeho celkově svůj život?

Svůj den si asi nedokážu představit bez pohybu. Dříve jsem to tak nemívala, na škole jsem hledala výmluvy, abych nemusela cvičit, teď „hledám výmluvy“, abych mohla. Je to asi 10 let, co cvičím jógu, a zhruba od té doby vnímám, že jsme s mým tělem opravdu „parťáci“. Naučila jsem se své tělo poslouchat a přemýšlet nad pohybem „funkčně“. Díky tomu mám pocit, že jsem v lepší kondici než kdy před tím. Když mám na chvíli výpadek, vnímám, jaký je to rozdíl v kvalitě mého života – jak fyzicky, tak mentálně. Dnes už nemám tolik času na cvičení jako dřív, ale mnohdy stačí pár efektivních minut denně a výsledek je (k mému údivu) dost podobný.

A bez čeho si neumím představit život? Určitě bez přátel a své rodiny. Jinak se snažím na nic nijak extra neupínat.

Jak se odreaguješ, když jsi ve stresu?

Pokud je to jednorázový stres plynoucí například z nějaké výjimečné situace, kterou je potřeba rychle vyřešit, většinou se mu v tu chvíli nebráním, využiju jej jako hnací sílu a spíš se snažím si po odeznění situace dopřát odpočinek a regeneraci. Mám ráda například védskou meditaci, restorativní jógu nebo horkou vanu.

Pokud bych se chtěla vyloženě zklidnit v té intenzivní chvíli, dala bych si pár minutek nějaké dechové techniky. Skvělé je například „čtvercové dýchání“, kdy se nadechujeme po 4 sekundy, zastavíme dech na 4 sekundy, vydechujeme po 4 sekundy a opět zastavíme dech na 4 sekundy. Tento cyklus nádechů a výdechů se zadržením opakujeme cca 2–3 minuty. Nebo se hluboce dlouze nadechneme nosem a dvakrát za sebou rychle vydechneme opět nosem. Celé to opakujeme několikrát dle potřeby. Existuje spousta takových malých dechových pomůcek.

Často jsme však v napětí a ani nevíme z čeho. Nebo se jedná o stres z něčeho, co nás trápí dlouhodobě. Na rozdíl od toho prvního je tento stres pro tělo velmi škodlivý. V takovém případě se snažím najít příčinu stresu a co nejdříve ji vyřešit. Stres a úzkosti byly dříve mým denním chlebem – dokonce do takové míry, že jsem to považovala za normální stav. Naštěstí již vím, že za každým nepříjemným pocitem se skrývá myšlenka, a řešení je tedy potřeba hledat na úrovni mysli. Skvělým nástrojem na toto je již výše zmíněna Metoda RUŠ.

Jak vznikl nápad na vytvoření tak dokonalého místa, jakým je NAMASTERY?

V té době jsem sama procházela takovou malou osobní transformací. Octla jsem se v situaci, kdy jsem žila na pohled hezký život, vnitřně jsem však byla zoufalá. To zoufalství pramenilo ze zjištění, že jsem úplně někde jinde, než vnitřně toužím být, a to z toho důvodu, že jsem většinu větších rozhodnutí do té doby dělala hlavou (rozumem), nikoliv srdcem. V podstatě jsem skoro 15 let věnovala studiu a cestě za kariérou, která vůbec nebyla pro mě. Uvědomila jsem si tehdy, že pokud neotočím směr o 180 stupňů, budu po zbytek svého života žít v kompromisu. V tomto období jsem také trpěla těžkými ekzémy a každý den trvalo skoro hodinu, než jsem si make-upem zamaskovala obličej. Opustit lukrativní místo na Ministerstvu nebylo lehké rozhodnutí, ale poprvé v životě jsem cítila, že poslouchám svůj vnitřní kompas. Nastoupila jsem na dva částečné úvazky, které sice nebyly žádným prestižním zaměstnáním, ale dělala jsem, co mě baví, a cítila jsem, že jdu správným směrem. Co je však nejdůležitější – přestala jsem hledat řešení svého ekzému v nemocničních ordinacích a obrátila pozornost do sebe – dovnitř.  Práce na sobě se stala v tomto období mým největším „pracovním úvazkem“. Hodně jsem cvičila jógu, meditovala, vzdělávala se, jezdila na různé kurzy, seance, terapie, objevovala jsem a vyzkoušela toho opravdu hodně. Čím více jsem viděla, jak se můj život a zdraví mění k lepšímu, tím více mě tato oblast fascinovala a zajímala. Mám pocit, že jsem na sobě pochopila, jak funguje tělo a mysl v propojení, a cítila obrovskou touhu tyto věci sdílet. Věděla jsem, že to bude skrze pohyb, protože jsem při něm cítila největší inspiraci a naplnění. Chtěla jsem vést lekce, které pro lidi budou nejen zážitkem, ale také je vždy nějak introspektivně obohatí a inspirují k tomu, aby na sobě vnitřně pracovali. Co se týče tehdejší nabídky v Praze, měla jsem pocit, že místa, která nabízela potřebnou hloubku, byla pro běžného člověka příliš alternativní, na druhou stranu jsem nenalézala téměř žádnou takovou hodnotu v lekcích, které jsem navštívila v tehdejších populárních studiích. Vnímala jsem tedy díru na trhu, co se týče prostoru vůbec. Začala jsem následně uvažovat o něčem vlastním, menším, kde se propojuje hloubka prožitků v čistém estetickém prostředí – tedy skloubení věcí, které jsou mi blízké. Od chvíle, kdy se myšlenka o takovém místě zrodila, neuplynul ani rok a v Namastery byla první lekce. A tak věřím, že věci, které se mají dít, nemusíme „tlačit“, dějí se „samy“.

Co dalšího plánuješ nyní a do budoucna?

Před 8 měsíci se mi narodila druhá holčička, starší dceři jsou 3, a já cítím, že doma je teď mé hlavní místo. Zároveň však o sobě vím, že k tomu, abych byla šťastná, musím mít alespoň trochu prostor na to „své“ – cvičení, práci, místo, kde tvořím, kreativně se realizuju a jsem s lidmi, které mám ráda. Neskutečně mě to nabíjí a naplňuje. Mám spoustu nápadů, snů a cílů, které chci výhledově realizovat, snažím se najít si čas alespoň na malé krůčky, které k jejich realizaci směřují, a to mi teď stačí. V nejbližší době mám v plánu zapracovat na nějakých vylepšeních v Namastery, mít prostor poskytnout alespoň pár terapií měsíčně Metodou RUŠ a chtěla bych se co nejdříve vrátit zpátky ke svým lekcím ve studiu – ty mi opravdu chybí.

Jak zvládáš kombinovat práci a rodinu?

Musím přiznat, že teď se dvěma dětmi je to nový level. Dříve, když jsem měla jen dceru Viki, tak vždycky někdo pomohl a nemusela jsem nikde dělat příliš velké kompromisy. Mezitímco tehdy jsem dost improvizovala, teď při dvou dětech cítím, že je potřeba mít systém, rituály, režim a hlavně pravidelnost, na kterou se (v rámci možností samozřejmě) člověk může spolehnout. Času a energie je podstatně méně a člověk nejen že musí vybírat priority, ale ještě v nich udělat další selekci. Starší dcera kvůli neustálé rýmě skoro nechodí do školky a po pár náročnějších momentech v tomto roce jsem se kolikrát cítila „vyhořelá“. Paradoxně ne až tak z důvodu, že bych dělala příliš mnoho věcí, ale spíš proto, že jsem z nedostatku času dělala málo věcí, které mě celkově nabíjí. Každá krize je však prostor k růstu a já se toho díky těmto zkušenostem hodně naučila a stále učím. Například lépe komunikovat své potřeby a to, že je nutné do svých „top“ priorit zařazovat věci, které jsou také důležité pro mě, ne jen ty, které jsou důležité pro ostatní. Takové nastavení je dlouhodobě udržitelné a člověk pak lépe funguje ve všech svých rolích.