Foto: archiv Luisa
Jako vždy to je spojené s tím, s čím se právě v tuhle chvíli potýkám. Pracuji na souboru sošek a malovaných objektů, ve kterých se snažím zpracovat svoji přeměnu v matku, celkově ztvárnit všechny ty pocity a změny, které mi mateřství v posledních pár měsících přineslo.
Doma mě k tomu vždycky vedla máma, která toto nadšení zase zdědila od svojí mámy. Vlastně celá naše rodina je tak trochu posedlá designem. Od módy přes interiéry až po předměty denní potřeby. Takže jsem to asi také zdědila.
Tím, že je nesmrtelná a nadčasová. Hlína jako materiál je tady s námi už od začátku civilizace a základní proces výroby se téměř nezměnil. Baví mě i určité spojení s přírodou. Nejedná se o nějaký sofistikovaně zprocesovaný materiál, naopak bez nadsázky si můžete jíl k práci vykopat na zahradě za domem. Zároveň je recyklovatelná a dá se z ní udělat prakticky cokoliv, pokud tedy zjistíte, jak na to.
Každý den něco, třeba dneska jsem dokončila obraz, který jsem si namalovala do ložnice.
Je možné, že někdy lidé vnímají design až příliš vážně, ale osobně mám pocit, že se tento pohled už mění a sama vídám v designu smysl pro humor docela často. Sebe bych ale označila spíš za umělce než designéra. Pro mě je nejdůležitější dát do toho, co dělám, svoje pocity, svůj vlastní úhel pohledu, kousek sebe. Praktičnost pro mě není hlavním cílem.
Je. Od mala v tom žiju. Byt, kde jsem vyrůstala, je tak trochu kabinet kuriozit, takže já v tom hrdě pokračuju a jsem duší sběratel. Starožitnosti, porcelán, sklo, sošky... Marie Kondo by asi moc nadšená nebyla.
Esej Daniely Peštové: Beauty of less
Malířka Ira Svobodová: Jednoduché tvary vám nic neodpustí
Daniela Pilná: Doplněk, nebo promyšlená dominanta?