Janja Prokić: Životní lekce od lučního kvítí

Nová kolekce Mitmem, kterou jste představila na letošním Designbloku, je o lučním kvítí. Proč jste si jako téma zvolila zrovna to?

Má nám ukázat krásu v jisté obyčejnosti. Je o tom, že to, co je jednoduché a co vidíme každý den, může být hluboce krásné. Luční kvítí je krásné, křehké a blízké.

Svým způsobem nás to naučila pandemie, která nás zavřela nejen v Česku, v našich městech, ve kterých trvale žijeme, a donutila nás všímat si věcí, které máme pod nosem, a ne pořád vzhlížet k tomu, co je venku. 

Přeneseně se tohle téma dá vztáhnout i na nás samotné. Bylo by fajn, kdybychom my ženy taky dovedly ocenit to, co máme přímo pod nosem. Tedy ocenit samy sebe. Naše těla, duše i naše životy. A ne pořád vzhlížet někam jinam a pořád se srovnávat s druhými. 

Dá se ve vašich špercích číst jako v knize? Souvisí to, jaké šperky děláte, s tím, jaká jste a co zrovna prožíváte?

Rozhodně. Za poslední dva roky jsem méně společenská, než jsem byla předtím. Došlo mi, že mě extrovertní život spíš unavoval a nenaplňoval. Asi se ze mě stává větší introvert, vystačím si sama, dobře je mi na chalupě. Divoké večírky už neprožívám. To všechno se zrcadlí i v mé tvorbě, dělám klidnější věci. Nejsou tak pompézní, jsou více introvertní. Ale věřím, že stále nesou nějakou hodnotnou zprávu. A jsou rozhodně křehčí. 

Často je v nich znát inspirace přírodou. 

Příroda je pro mě zásadně uklidňující. Asi i tím, že mi v hlavě stálé víří spousta myšlenek, a les a zeleň dokáže být jejich skvělý filtr. Příroda mě dokáže uzemnit a pomáhá mi s návratem k sobě samotné. Když se jdu projít lesem, lépe hledám odpovědi na otázky, které zrovna řeším. 

Věřím, že prospívá každému. Příroda je nám lidem prostě blízká, i když si to někdo třeba ještě nepřiznal. 

Věříte tomu, že šperky jsou magické?

Ujišťuji se o tom opakovaně. Baví mě, když někdo přijde do ateliéru a já se na něj zkusím napojit, abych mu ze všech šperků vybrala a doporučila ten nejvhodnější. A pak mu vysvětluju, v čem je jeho síla. Často mi sdělí, že zrovna něco takového řeší. Jako by si ho ten šperk našel. 

I já si šperky oblékám podle toho, jestli mi to dělá dobře na těle, ne, aby mi ladily k oblečení. Šperky jsou magické. I proto je fajn šperky nosit. 

Kromě šperků jste letos představila i keramické sochy. 

I to byl vlastně takový návrat k sobě. Keramice jsem se věnovala už na střední škole. Hlína je pro mě nejpřirozenější materiál v tvoření, vlastně víc než vosk, ze kterého dělám šperky, nebo kovy. Hlína je nejvíc! Na vysoké škole jsem byla nějaký čas na malbě a pak jsem přestoupila do sochařského ateliéru ke Kurtovi Gebauerovi, až poté jsem odešla ke šperku k Evě Eisler. Sochaření mi ale v životě chybělo, jen jsem na sochu neměla čas, pořád jsem veškerou energii věnovala své značce a budování ateliéru. Až teď jsem si nějaký čas a prostor vybojovala. Mohla jsem si dovolit dělat věci jen sama pro sebe, a to sochy jednoznačně jsou. Práce s hlínou mě nesmírně uklidňuje. Patlat hlínu je ideální relax. S hlínou se dokážu zavřít do jakési vlastní bubliny, ve které plyne čas ve svém vlastním rytmu.