To nejlepší z newyorského fashion weeku FW2023

Zato kolekce Josepha Altuzarra připomněla zlatou éru Hollywoodu, jež se odehrávala na pozadí velké hospodářské krize, která je stále jednou z možností zatím nejistě vypadající americké ekonomiky. Sametové bombery a kabáty byly vyšité motivy flóry nebo potištěné barevnou batikou ve stylu Rorschachova testu. Tyto šamanské symboly zdobily i šaty z vlny a hedvábí nebo masivní úpletové sety, které doplňovaly vysoké kožené rukavice. Minimalistické drapované šaty z vlny a tlusté kůže ve stylu Madame Grès nepotřebovaly (snad krom masivní pletené čepice) vůbec nic, a byť ona dávka eskapismu v kolekci pocházela spíše z pocitu nejistoty, dodala divákům příjemnou dávku romantiky.

Pionýrka holistického přístupu k módní udržitelnosti Gabriela Hearst ve svých kolekcích stále více inklinuje k uniformínu unisex looku, který nejspíš velmi brzy zaplaví celý svět. V jejím případě se jedná pouze o pragmatický minimalismus, zcela odpoutaný od trendů a sezón (které minimalizovala na dvě unisex ročně).  Jak ale zůstávají její kolekce kreativně relevantní? Storytelling je její velmi silnou stránkou, a tentokrát si pro „hrdinku kolekce“ vybrala irskou architektku a designérku nábytku z počátku 20. století, Eileen Gray. Její syrový modernismus se tak dostal do dekorativních elementů v podobě vzorů na vlněných setech, kožených kabátů (a tašek) vyrobených z do sebe zapadajících čtverců a vykrajovaných siluet šatů. Právě z cutoutů na bílých šatech vyčnívaly kovové pláty na bocích modelek – ty odkazovaly na pionýrské použití chromu v tvorbě Gray, a to dlouho před jejími kolegy, Le Corbusierem i Miese van der Rohem. Malé jizvy na kožených vínových šatech byly detailem odvozeným ze slavné fotografie nahého Le Corbusiera v roce 1939 před domem Gray s velkou jizvou na stehně. Barevná paleta a grafický design převzatý ze sto let staré práce Gray byly zcela nadčasové – jejich relevance tak dokázala nesmrtelný odkaz minimalismu, k němuž Hearst ve své oděvní tvorbě vzhlíží.

V estetice 70. let je zkrátka něco, co se nás i návrhářů drží již několik let v absolutní hypnóze. Elegantní boho styl, kterým Ulla Johnson mluví zcela plynně, však tentokrát působil o něco střídměji a také #businessfriendly. Kalhotové kostýmy, kožené šaty i háčkované kusy byly střídmé a zároveň stále zcela koherentní s její DNA, a pro velký úspěch opět vytvořila večerní róby. Pozornost na sebe strhly volánové plisé šaty barvené technikou shibori (podobnou batikování) a semišové lodičky s třásněmi, které se nesporně dostanou mezi #musthave další sezony.

Tím, kým byl John Galliano pro Dior, je nyní Thom Browne pro americkou módu. Byť všichni dobře víme, že patří mezi pařížské velikány, bylo od Rady amerických módních návrhářů (CFDA) velmi chytré jmenovat návrháře svým předsedou. Browne udržuje newyorský týden módy naživu v očích zahraničního publika. Na mole tentokrát reinterpretoval příběh Malého prince. Tradičních oversize kostýmy a kabáty v barevném tvídu s překrásnou texturou také představil průvod planet, které nesli „vesmírní piloti“ na ostrých rolákových šatech připomínajících dlouhá saka. Kusy jako kilt, kalhotový kostým a tylové a-like sukně dokázal mechanicky rozebrat na malé dílky a sestrojil je nanovo (tak jako to nyní dělá pro Margielu i sám Galliano). Cestu na měsíc nabídl pomocí létajících balónů na rukávech kabátů a bezpečnost cestujících zajišťovaly helmy místo kabelek. Móda je hra…
Mimochodem se návrhář také postaral o romantický závěr (který rozvířil jakékoliv zbytky melancholie) – na konci defilé osobně přinesl ze zákulisí svému partnerovi, kurátorovi kostýmního institutu MET muzea, Andrew Boltonovi valentýnské srdce. #Sweet