Rei Kawakubo: návrhářka, která netvoří oblečení

Je zajímavé sledovat, jak každý ze tří členů japonské trojky má trochu jinou perspektivu na východní umění a jak se onen pohled v jejich hlavě formoval. Na Kawakubo mělo velký vliv hned několik aspektů. Na rozdíl od jejího kolegy Issey Miyake, který zažil jak bombardování Hirošimy (kde se narodil), tak i následné poválečné roky plné chudoby a národního ponížení, Kawakubo vyrůstala v jiné realitě – v době jejího mládí chmurná padesátá léta už byla dávnou minulostí a v roce 1964 (kdy ukončila studia) již Japonsko pořádalo Olympijské hry. Velkou roli však měli její rodiče – otec byl specialistou na západní kulturu a působil jako administrátor na prestižní univerzitě Keio v Tokiu, kam sama Kawakubo nastoupila na studia dějin estetiky. Tato prestižní škola jí dala základ pro porozumění historii a tradicím, avšak zároveň se v ní formovala i druhá stránka, která definovala její duální perspektivu umění a módy. K té přispěla její matka – vystudovaná učitelka angličtiny, která se v určitou chvíli rozhodla vrátit do práce navzdory přání manžela. Podle nepsaných společenských pravidel by se japonská žena měla přání svého muže vždy podřídit – to se však v tomto případě nestalo, což způsobilo rozpad manželství.

Rebelská stránka návrhářky na sebe nenechala dlouho čekat a projevila se ihned po ukončení univerzity. Ve dvaadvaceti letech odešla z domu, aniž by komukoliv řekla, kam jde a co hodlá dělat. Zakotvila v umělecké části Tokia, kde se mladí bohémové doslova poflakovali po ulicích celý den a po setmění utíkali domů na večeři. V rámci snahy se mermomocí osamostatnit a vzdorovat potřebě být závislá na muži nebo rodině se Kawakubo rozhodla najít si práci v reklamním oddělení textilní společnosti. Odmítala však nosit kancelářskou uniformu a ani její estetická vize nebyla vždy v souladu s tím, co chtěl zaměstnavatel. Byla ale schopna si vybudovat důvěru, a získat tak zcela volnou ruku ve své tvorbě. Na popud jedné ze svých kolegyň (Atsuko Kozasu, která byla později vlivnou módní novinářkou) se Kawakubo rozhodla odklonit od reklamní činnosti a stát se stylistkou na volné noze. A právě zde se poprvé setkala s tvorbou vlastního oděvu. V 60. letech ještě nebylo Japonsko tak velkým spotřebitelem světové luxusní módy a mnoho žen si buď šilo oblečení samo, nebo stále preferovalo služby švadlen a krejčích. Vzhledem k tomu, že Kawakubo pro své klienty nemohla najít nic unikátního, rozhodla se tvořit kusy sama. V rámci jednoho z interview prohlásila, že až s jehlou a nití v ruce si uvědomila, jak moc byla ráda, že nikdy nestudovala krejčovinu – prý hlavně kvůli tomu, že se nemusela přeučovat a měla možnost si vybudovat kusy podle sebe od základu až do posledního detailu. Tak v roce 1969 vzniklo Comme des Garçons, které se stalo hlavní činností návrhářky (oficiálně registrace firmy proběhla až v roce 1973).

Nehledě na úspěch značky to ale byla právě práce stylistky, která Kawakubo naučila vnímat oděv na úrovni filozofické. Snaha docílit jednoduchosti a absolutní originality, která bude zároveň v naprostém souznění se zákazníkem, byla hlavním cílem její práce, která tak se samotným oblečením měla pramálo společného. Návrhářka se řídila pravidlem, že umělec nepotřebuje vysvětlovat svou vizi. To však bylo velmi složitě pochopitelné pro její pracovníky – ti dostávali zmačkané kusy papíru a nedodělané návrhy, které museli proměnit v realitu. Značka tvořila převážně nesmírně jednoduché unisex oděvy, které sama zakladatelka popisovala jako pánskou módu – pohodlnou a přinášející ženám volnost. Všichni si tak mysleli, že z toho pochází i samotný název značky – Comme des Garçons, tedy „jako kluci“. Byť se název neměl stát žádným feministickým manifestem (jelikož se zakladatelce především líbila ona francouzská libozvučnost), zkrátka se tak stalo…

V roce 1980 měl už podnik sto padesát franšízových obchodů po celém Japonsku a o rok později dobyl na základě svého pařížského debutu i celý západní svět. Návrhářčin vliv sílil i díky tomu, že společně s ní přišli i další designeři – Issey Miyake a Yohji Yamamoto – dohromady „japonská trojka“, která vybudovala estetický most mezi západem a východem. Yamamoto byl také zároveň jejím partnerem, a to až do 90. let, kdy se jeden z nejsilnějších „power couples“ rozpadl, což se následně silně odrazilo na návrhářčině tvorbě. Začala používat materiály, které jí nebyly vlastní, stále více odcházela do abstraktna, přičemž si užívala svého nepochopení ze strany módních kritiků.

Největší průlom nastal v roce 1997, kdy představila světu kolekci známou jako „bumps and lumps“ (původně pojmenovanou „Body Meets Dress, Dress Meets Body“). Ta se nesla v absolutním kontrastu se vším, co tehdy kralovalo na runwayi i v životě – se supermodelkami, dokonalými křivkami, explicitním sex-appealem a naleštěnou dokonalostí. Tomu všemu Kawakubo nasadila předponu „anti“ – nejenže nastavila pokřivené zrcadlo ideálu krásy, který tak předhodila napospas kritikům v obecenstvu, ale také zpochybnila celý jeho koncept ve velmi groteskním stylu. Podle uměleckých kritiků tato kolekce byla důležitá i z antropologické perspektivy – srovnala totiž tři formy těla – těhotné, deformované a přirozené, mezi něž postavila rovnítko.

Je velmi složité držet krok s jejím kreativním procesem, který na jednu stranu působí zcela volně a nemá potřebu se zalíbit obecenstvu, a na druhou stranu nabízí dokonalý „buyer-friendly“ sortiment mimo runway. Není tak zcela jasné, zda je Kawakubo podnikatelka, nebo umělkyně, a v rámci svých interview na tuto otázku není schopna odpovědět ani ona sama. Vivienne Westwood ji jednou popsala jako opravdovou punkerku. Kawakubo je ale spíš anarchistka – anarchie totiž znamená absolutní svobodu a zároveň absolutní chaos.

A to je zřejmě nejvýstižnější způsob, jak popsat její tvorbu…