Elsa Schiaparelli – šokující život královny surrealismu

Ženy jako ona se rodí jen jednou za éru – díky své čisté oddanosti umění byla drahokamem mezi návrháři a díky nezlomné morálce zůstala její minulost na rozdíl od mnoha jiných kolegů zcela neposkvrněná. Do módy jako první přinesla to, co dnes považujeme za absolutní standard – lamé, masivní knoflíky, novinový print, velká ramena, průhledné pláštěnky, zipy i tematické a kapsulové kolekce. Elsa Schiaparelli se narodila přesně před 132 lety.
Oli Egler
——
10. září 2022

Foto: Getty Images

Žilami Elsy Schiaparelli proudila aristokratická krev, a to ze dvou stran – ze strany matky sicilská, ze strany otce římská. Byť její rodina nebyla nijak majetná, Elsa vyrůstala obklopena kulturou a vědou – v tom spočívalo celé rodinné bohatství. Otec byl univerzitním děkanem a specialistou na arabský svět, oba strýčkové byli velmi uznávanými vědci – jeden astrolog a druhý egyptolog, který objevil hrobku Nefertiti. Právě toto prostředí se silně odrazilo v její pozdější tvorbě – kolekcích Zodiac, zlatých emblémech, anatomii nebo hlubokém ponoření do témat flóry a fauny.

Nehledě na své vznešené kořeny Elsa nikdy neměla k dispozici žádné velké bohatství, naopak velmi dlouho žila v absolutní chudobě. S manželem, kterého si vzala po první schůzce, se přestěhovali do Ameriky, kde žili na její náklady (z rodinného věna). Když peníze došly a Elsa zjistila, že je těhotná, manžel se vypařil. Zůstala sama s dcerou Gogo, bez peněz i střechy nad hlavou. Malíř Francis Picabia, se kterým se seznámila na lodi do Ameriky, jí pomohl najít práci v galerii. Byla sice za malý peníz, ale alespoň pokryla náklady na skromné bydlení a jídlo. Tou dobou se také Elsa seznamuje s francouzským umělcem Marcelem Duchampem, fotografem Alfredem Stieglitzem nebo Man Ray skrze jejich umění, získává vhled do moderny a pomalu se dostává na svou osudovou trať…

Kvůli špatnému zdravotnímu stavu dcery se rozhoduje přestěhovat do Paříže, kde má mnoho známých slibujících jí pomoc a také jednodušší možnost získat práci za lepší peníze. Tam pracuje jako průvodkyně (díky znalosti několika jazyků). Zahraničním turistům ukazuje nejen památky, ale také je vodí do luxusních módních domů, kde si zámožné dámy s radostí obnovují i celý šatník.

Seznámení s Paulem Poiretem a magický úspěch (ne)obyčejného svetru  

Jedním z domů, které navštěvuje, je i dům Paula Poireta. Tam si jednou rozhodla zkrátit dlouhou chvíli zkouškou šatů – uviděl ji v nich sám návrhář a řekl, že jí tak sluší, že jí je s radostí daruje. Vděčná Elsa tak začala vodit o to více dam do jeho salonu, díky čemuž si s tvůrcem vybudovala přátelský vztah. Po určité době si uvědomuje, že je možná právě móda jejím voláním. Velmi dobře kreslí, a tak si začíná přivydělávat prodejem skic do módních domů, a to včetně Poiretova. Největší průlom ale přichází, když objevuje rodinu arménských pletařek, které jsou podle svých slov schopny vyrobit jakýkoliv návrh. Elsa si tak vymýšlí design svetru s ilustrací mašle, který následně láká pozornost podnikatele z americké značky Strauss. Ten si u ní ihned objednává 40 kusů stejného svetru a sukní na prodej v USA. Naprostým zázrakem (kvůli nedostatku švadlen, šibeničnímu termínu i absenci peněz na pokrytí nákladů) se daří. Svetr ihned zaznamenává obrovský úspěch, a vzhledem k tomu, že ji i samotné pletařky tlačí k pokračování spolupráce, rozhoduje se otevřít prodejnu s tehdy velmi populárním sportovním zbožím. Pronajímá si byt se třemi místnostmi – v jedné žije, v druhé pracují pletařky a třetí slouží jako butik pro klienty. S těmito pletařkami následně Elsa pracuje celý svůj život. Díky ní si byly časem schopny otevřít vlastní fabriku a vydělat jmění.

Vymyslela první kapsulovou kolekci v historii i koncept ready-to-wear 

S příchodem sportovní, a tedy i praktické módy přišla Elsa s revolučním nápadem, a to vydat kolekci šesti kusů, které by mohly být kombinovány mezi sebou a nošeny během dne. Už jen tato samotná myšlenka z ní udělala vizionářku, jelikož podobný přístup k oblečení se začal aplikovat až v 80. letech, tedy o více jak půl století později. Tím však její módní experimenty nekončí, a pro printy sportovních kusů se nechává inspirovat námořnickým tetováním (hadi, ryby, srdce s šípem a kotvy), ale také elementy kubismu, které v módě používá málokdo. Stává se velmi populární mezi americkými turistkami (i díky předchozí práci průvodkyně) a ty kupují skoro vše, s čím Elsa přijde – je to totiž něco úplně jiného než typická francouzská móda. Je to drzé, inovativní a naprosto nepoddajné normativnímu stylu. Zajímavé je i to, že zatímco tvořila většinu kusů v kvalitě haute couture, prodávala ve svém butiku i módu levnější – čímž vlastně předznamenala ready-to-wear kolekce. Bylo to hlavně kvůli tomu, že si moc dobře pamatovala, jaké to je nemít peníze a zároveň toužit po krásných kusech, které si mohou dopřát jen zámožné dámy. 

Časem se k těmto klientkám připojují i slavné herečky jako Marlene Dietrich, Greta Garbo, Katharine Hepburn nebo historicky první scenáristka (žena) v Hollywoodu, Anita Loos, která napsala knihu Gentlemen Prefer Blondes (ano, tu, podle které se natočil slavný film s Marylin Monroe). Patří mezi ně ale i Mae West – americký a potažmo i světový sexsymbol předválečného období, který v jejím životě ještě sehraje roli. Else se také coby první haute couture návrhářce dostává cti být na obálce TIME magazínu (1934) – právě to Chanel tížilo nejvíce.

Shocking!

Již v roce 1936 se stává jednou z nejsledovanějších návrhářek v Paříži. Je schopna pokaždé své klienty i širokou veřejnost šokovat, přičemž se sama vždy obává, že její kolekce nikdo nebude kupovat. Tvoří bláznivé, surrealistické kusy, jako například šaty, z nichž vyrůstají květiny (vzpomeňme si na nejnovější kolekci domu pod vedením Daniela Roseburryho). Do svých šatů implementuje emoce – jako malá si totiž vkládala lístky květin do úst, jelikož čekala, že z nich vyroste něco krásného, co jí pomůže získat větší půvab. Se svými návrhy si hraje, čímž udává absolutně nová pravidla módy. Plisé na sukních je jen namalovanou iluzí, minimalistický kus zdobí masivní hmyz a doplňky k šatům vypadají jako ty nejbizarnější předměty. V té době se jedná o zcela revoluční a šokující přístup k módě – zatímco všichni ostatní návrháři oblékají dámy do rób signalizujících status, Chanel se snaží minimalizovat šatník a udivit všechny skromností, Schiaparelli se naopak nebojí absolutní pozornosti.

Jako první začíná své kolekce pojmenovávat, a dokonce je tvořit s ohledem na určitá témata (cirkus, zodiac, hmyz), ale také poprvé představuje nové materiály – pláštěnky nebo barevný celofán, který používá na svrchní díl šatů a na rukavicích. Investuje obrovské množství energie i do detailů – například do knoflíků dává fosfor, aby v noci svítily. Začátkem 30. let do své kolekce začíná komponovat masivní ramena, která následně kopíruje mnoho dalších návrhářů, čímž spouští světovou obsesi velkých ramen. Není to však jediný trend, který zavádí. 30. léta jsou obecně velmi barevným a emocionálním obdobím – Elsa udává trendy v barvách, zatímco Chanel se není schopna odpoutat od své černobílé kombinace. Nejraději však Schiaparelli používá svůj růžový odstín. Ten si kvůli plagiátorům dokonce nechává patentovat, stejně tak jako například Jeanine Lanvin svou modrou. Návrhářka však jde o kus dál a vydává i parfém, jehož lahvička byla navržena podle „nejžádanějšího torza“ tehdejší doby – její klientky Mae West. Tato hvězda si od návrhářky z Ameriky objednává obrovské množství kostýmů, a aby nemusela jezdit na zkoušky, posílá do Paříže sádrový odlitek svého torza. Když se na lahvičku podíváte, vzpomenete si, co vám připomíná? No přece parfém Classique od Jeana Paula Gaultiera – ten ale vznikl až v roce 1993. Elsa byla opět napřed…

A fenomén kolaborací může začít… 

Pro co je však Elsa nejvíce známá, je její spolupráce se surrealistickými umělci – Salvadorem Dalí nebo Man Ray. Právě Dalí jí pomohl vytvořit ikonický „Lobster dress“ (šaty s humrem), o kterých tehdy napsala všechna módní vydání. Šaty si pořídila tehdy nejvlivnější žena módy – Wallis Simpson – ano, ta samá, kvůli které se král Edward vzdal trůnu. V rámci inspirace uměním však nespolupracuje jen se surrealisty. Tvoří šperky a detaily inspirované Botticelliho malbami nebo kolaboruje s Man Ray, který pro ni tvoří spirálovité brýle. Návrhářka si třeba také vystřihává všechny novinové články o sobě – ať už pozitivní, nebo hanlivé, a tvoří novinový print. Určitě jste si mysleli, že jej vymyslel Galliano pro šaty Carrie Bradshaw. Kdepak, byla to Elsa už ve 30. letech.

A zipy? To je samostatný příběh!

Nehledě na to, že zipy v té době již existovaly, na večerních šatech se nepoužívaly. Schiaparelli se však nezdráhala je používat absolutně na všech svých výtvorech. Hlavně Američankám se tato inovace velice líbila, a tak kupovaly vše, co jim mohlo zjednodušit každodenní odívání. Problém byl ale v tom, že mezi Francií a USA existovala již dekády obchodní dohoda, že Francie nebude exportovat své zipy do USA, a proto se na hranicích potýkaly její klientky s problémy. Rozhodly se tak spojit síly a apelovat na své muže (podnikatele, diplomaty a politiky), aby tento zákon zrušili.

Elsa Lví srdce

S počátkem druhé světové války začal pro Elsu zcela jiný život. Zanechala práce v butiku a snažila se získat jakoukoliv pozici, kterou by mohla pomoci v přemožení Německa. Její dcera tou dobou již vozila humanitární pomoc a zásoby na frontu. Návrhářku však nikam nebrali, a rozhodla se proto odjet do Ameriky. Tam velmi aktivně začala sbírat humanitární pomoc, peníze a léky ve spolupráci s Červeným křížem a odtud je vozila zpět do Francie… Tam setrvává až do konce války.  Po svém návratu do světa módy si ale uvědomuje, jak moc se změnila, a jak již není schopna držet krok s mladými talenty, jako je Christian Dior. Jejím domem prochází mladí návrháři jako Hubert de Givenchy nebo Pierre Cardin, ale předešlou slávu mu nejsou schopni vrátit ani oni. Vydává tak poslední kolekci a koncem roku 1954 uzavírá svůj dům, nechávajíc v prodeji jen doplňky a parfém. 

Postupem času na značku zapomněla a začala se věnovat své rodině a vnoučatům. První vnučka, Marisa Berenson, se stala velmi známou modelkou, která v 70. letech předváděla v rámci Versailleské bitvy návrhářů pro Halstona. Druhá vnučka, Berry Berenson, se zase stala velmi slavnou fotografkou a byla provdaná za herce Anthonyho Perkinse, který si zahrál hlavní roli v Hitchcockově filmu Psycho. Berry bohužel zemřela 11. září 2001 při teroristickém útoku na World Trade Center, jelikož se v době tragédie nacházela v jedné z budov.

Byť Elsa Schiaparelli upadla po druhé světové válce do zapomnění, přičemž na jejím místě vítězoslavně stanula Chanel, již nikdo nedokázal s takovou lehkostí povýšit módu na umění… Její intuice a talent převyšovaly všechny kolegy a její potřeba vložit krásu a (skrytý) smysl do každého detailu oděvu (i když nebyl haute couture) je to, proč byla tato Italka tak výjimečnou osobou ve světě módy. Dala oblečení zcela jiné mínění. Již nebylo povrchním symbolem statusu, ale stalo se příběhem samým o sobě, stalo se manifestem naší osobní filozofie, politického mínění nebo i satirou, kterou pochopí jen ti, jež jsou schopni ono umění vskutku ocenit…

Objednejte si předplatné Harper‘s Bazaar

Časopis Harper‘s Bazaar
Předplatné

Podobné články

Sleduj nás
na instagramu