New online era is coming. Představujeme nový web HARPER'S BAZAAR

Yves Saint Laurent – ten, který dal ženám moc

Vzlety, pády a nekonečné intriky provázející život módního génia tvořícího pouze ve jménu krásy.
Oli Egler
——
1. srpna 2022

Foto: Profimedia

Už v mládí Saint Laurent inklinoval k módní tvorbě – ať už se jednalo o tvorbu zakázkového oděvu pro běžné nošení, nebo divadelní a baletní kostýmy, návrhář prahl po kreativní tvorbě. Rozhodl se proto přestěhovat do Paříže a nastoupit na školu pro získání základních znalostí. Jeho nejsilnější stránkou byly módní kresby, díky nimž byl přijat na školu bez přijímacích zkoušek. Rok a půl nato se Yves zúčastnil pletařské soutěže organizované tehdejším mecenášem módy (a hlavním sponzorem Diorova domu) Marcelem Boussacem. Tu mladý návrhář vyhrál, díky čemuž získal pozornost Michela de Brunhoffa, redaktora francouzského Vogue. Brunhoff spatřil jakousi podobu mezi tvorbou studenta a světoznámého couturiera a usoudil, že Dior potřebuje mladou krev. Yvesovi tak byla nabídnuta pozice hlavního asistenta, kvůli které ihned zanechal školy.

Hořkosladkých 21

Saint Laurent do domu ihned vnesl nové siluety, konkrétně „Y“ se širokými rameny a úzkou sukní a „H“ nabízející ultra úzký pas (podobné tomu, co tou dobou nabízel dům Chanel). Díky korelaci kreativní vize dvou tvůrců dům vzkvétal a získával velmi pozitivní ohlasy jak klientek, tak módních kritiků. V roce 1957 však Christian Dior nečekaně umírá na selhání srdce, a mladý Yves se ocitá v pozici, kdy na sebe musí v pouhých 21 letech převzít tíhu světového módního impéria. Snaží se rychle adaptovat a představuje novou siluetu „A“ – určitě si budete pamatovat jeho trapeze šaty, které byly oproti předešlým siluetám velkou změnou. Kratší, rozšířené a velmi skromné šaty však odrazují věrné klientky a ani novináři nejsou k tomuto novému stylu shovívaví. Vysvětlení je jednoduché – Yves již netvoří pro Diorovy klientky, tedy starší zámožné dámy prahnoucí po opulentním haute couture, který reflektuje pravý opak válečných nedostatků. Místo toho se soustřeďuje na mladší cílovou skupinu, která je mu (i díky jeho věku) zkrátka bližší. Nastává jeho velmi výrazný odklon od couture, kdy začíná nabízet styl vzdáleně připomínající předchůdce sport-casual. Například kožené bombery z krokodýlí kůže a s norkovým límcem nebo kusy z lurexu. Jeho tvorba také rychle chudne i co do detailů – šedivé šaty připomínají uniformu sirotčince, byť inspiraci nesporně čerpá z minimalistického stylu poválečných beatniků, který vzkvétá coby nový „it“ styl ve Francii i Americe. Tento odklon od trajektorie Diora, společně s rychle klesajícími prodeji, začíná děsit administrativní složky domu, a konkrétně Marcela Boussaca, který se rozhodne návrháře zbavit. Nejde to však udělat jen tak – smlouva je podepsána na dobu neurčitou a mladý návrhář se nehodlá své pozice vzdát. Podle módních historiků se tak Boussac rozhoduje k velmi podlému kroku a skrze své známosti zařizuje, aby byl návrhář přizván do vojenské služby v Alžíru, kde tou dobou probíhá válka.

Vše zlé je k něčemu dobré aneb nové začátky 

Saint Laurent upadá do těžké deprese a stavu nervového zhroucení, což hraje do karet domu Dior coby důvod jeho propuštění. Žezlo po něm přebírá kdysi druhý asistent – Marc Bohan (který je mimochodem stále naživu), a mladý Yves se tak ocitá u rozbitého koryta. Tato fáze však netrvá dlouho a návrhář si v roce 1962 otevírá svůj vlastní dům. Partner Yvese Pierre Bergé nalézá dostatek financí ze strany amerického investora J. Macka Robinsona, tehdy nejslavnější grafický designér Cassandre navrhuje (dnes již) ikonické logo YSL a věrní přátelé pomáhají najít modelky a také získat velkou pozornost médií. Začíná se znovu.

Byť má Yves konečně plnou kreativní svobodu, veřejnost se nemůže zbavit staré Diorovy pachuti v jeho nové tvorbě – jako by pořád tvořil ty samé kusy. Pochopitelně si udržuje věrnost několika svých vlivných a zámožných klientek, které propagují jeho jméno za velkou louží, ale přesto návrhář není schopen dostat se do popředí svého oboru. V té době jsou totiž největšími hvězdami Mary Quant, André Courreges a také Pierre Cardin, kteří jsou schopni adaptovat futurismus a vesmírnou obsesi celého světa do svých návrhů. Cardina dokonce Saint Laurent považuje za zrádce módy, protože ten prodává své jméno a licence úplně na všechno – od parfémů po ponožky. Byl to právě Yves, kdo napsal dopis do Haute Couture Syndikátu o návrhu na Cardinovo vyhoštění z této elitní instituce.

Vše se však mění ve chvíli, kdy Saint Laurent navrhuje Mondrian dress, který svou jednoduchostí a praktičností láká jak zámožnou klientelu, tak i prosté smrtelníky. Ti se mermomocí snaží získat alespoň levnější napodobeninu, což se jim také velmi dobře daří – kopií vzniká spoustu, a to dokonce z konkurenčních francouzských domů, což však naopak přináší o to větší pozornost původnímu návrháři. Stejně tak i avantgardní pletené svatební šaty (připomínající raketu nebo spíše vajíčko) na sebe strhávají veškerou pozornost, a navrací Saint Laurenta zpět do hry.

Ženy a kalhoty? Nemyslitelné! Aneb zrod Le Smokingu

V roce 1966 přináší módní revoluci, a to v podobě dámského „Le Smokingu“. Do té doby totiž tento druh oděvu pro ženy vůbec neexistoval. A ano, možná si nyní vybavíte Joan Crawford nebo Marlene Dietrich na ikonické fotografii s cigaretou, avšak ty na sobě měly pánský smoking v menší velikosti. Právě návrhářův ikonický Le Smoking přinesl první opravdový trend androgynního odívání s velkou dávkou sexappelu, který byl však krejčovsky uzpůsoben pro ženské tělo. Perfektně odrážel měnící se náladu ve společnosti, avšak ne všem se to líbilo, a hlavně ne v Americe. Ženy a kalhoty? Nemyslitelné! Mnozí budou znát slavnou historku americké prominentky Nan Kempner – té bylo zakázáno v Le Smokingu vkročit do restaurace La Côte Basque na Manhattanu, a tak před vchodem sundala kalhoty, a vytvořila ultra mini šaty z pouhého saka. #Geniální

Easy come, easy go 

V 70. letech nastává pro návrháře vrcholné období – unisex, velká ramena ve stylu pagody, exotické motivy z Indie a Afriky nebo safari styl. Také tvoří parfém Pour Homme, jehož promo foto s nahým návrhářem v hlavní roli vzbuzuje poprask i obdiv. Amerika se stává posedlá návrhářem a práva na jeho nově vzniklou kosmetickou řadu YLS ihned kupuje americká společnost. Následuje kolosální úspěch parfému Opium a poté v roce 1983 i samostatná výstava v Metropolitním muzeu v New Yorku, organizovaná samotnou Dianou Vreeland. Jedná se tak o první a vlastně jedinou výstavu práce stále živoucího couturiera, za níž se Diana Vreeland stává terčem ostré kritiky.

V roce 1986 přichází Paul Bergé s myšlenkou, že je potřeba odkoupit kosmetickou značku zpět a stát se plnohodnotnými majiteli. Byť je transakce úspěšně dokončena, dům se po ní ocitá finančně zcela vyčerpaný a nezůstávají peníze ani na tvorbu nové kolekce. Na pomoc tak přichází tehdejší prezident Francie, François Mitterrand, který návrháři zařizuje finanční podporu od ropného magnáta. Pochopitelně se ale nejedná pouze o altruistické gesto, nýbrž o záminku pro zestátnění podniku, a tedy vytvoření jednoho státního domu módy, jenž bude pýchou národa. To se však mění poté, co se k vládě dostává Jacques Chirac, který rozjíždí období privatizace. Couture část domu tak zůstává pod vedením návrháře, avšak většinový podíl o něco výdělečnějšího ready-to-wear se prodává farmaceutické firmě Sanofi (včetně beauty části). Ta již nemá v plánu pokračovat ve spolupráci se zakladatelem, a tak se kormidlo sekce předává Alberu Elbazovi, toho následně střídá Hedi Slimane a dokonce i Tom Ford po koupení značky společností Kering v roce 1994. Ten ve svých interview nejednou s žalem připouští, že se zakladateli nelíbí jeho tvorba, a to i navzdory obrovské popularitě a masivnímu komerčnímu úspěchu.

Začátkem nového milénia se Yves Saint Laurent stále více oddaluje od značky a jeho zdravotní problémy fyzického i psychického charakteru mu již nedovolují pracovat. Nekompromisní potřeba finančního růstu i za cenu upozadění estetiky ze strany vedení návrháře vyčerpává a nepřináší mu již žádný požitek z tvorby. Umírá 1. června 2008 ve věku 71 let. Jeho odkaz však přetrvává dodnes. Možná ani ne tak silně skrze jeho značku, ale díky vizi, kterou po něm převzalo a adaptovalo mnoho kolegů. 

„Pokud Chanel osvobodila ženy, já jim dal moc.“ – Yves Saint Laurent

Objednejte si předplatné Harper‘s Bazaar

Časopis Harper‘s Bazaar
Předplatné

Podobné články

Sleduj nás
na instagramu