Haute Couture Day 3: Výlet do minulosti, záplava květin a „přiměřená” dávka satiry

Balenciaga

Po odmlce trvající neuvěřitelných třiapadesát let se dům Balenciaga vrací do arény haute couture. Kolekce byla výletem do minulosti vzdávající hold géniovi, kterého sám Christian Dior nazval „mistrem nás všech” a Coco Chanel (která byla v rámci komplimentů na adresu svých kolegů velmi skoupá) jej dokonce prohlásila „králem couture”. 

Už jenom fotografie, stylizované do retro nálady minulého století, nás vrátily do dob, kdy se přehlídky konaly v ateliérech návrhářů, a to jen pro hrstku vybraných šťastlivců.

Z každého looku byl cítit mistrův odkaz – stroze strukturované, architektonické formy s avantgardními siluetami připomínající „tulip dress” (tentokrát tulip jacket), které Balenciagu proslavily; ikonické balónové lemování kabátů s mermaid sukní a látkou nešetřící objemy v abstraktních formách. Nebyl by to však Demna Gvasalia, kdyby celé kolekci nedodal svou „bad-boy” zápletku, díky které byl schopen vynést značku zpět na původní Olymp. Onen ‚jolie laide‘ element konceptuálně spojuje tvorbu obou návrhářů v různých historických érách. Balenciaga rozbil konvenční estetiku a Gvasalia zavedl explicitní „ugly” skrze zesměšňovanou sportovní uniformu postsovětských gopniků. Tentokrát jsme se však stali svědky fúze oněch dvou světů: celodenimové looky odkazující na demokratizaci módy okořeněné klobouky re-interpretovaných do poválečné doby samotným Philipem Treacy, nadměrné pánské smokingy se skulpturálně přesnou formou či balónový, hedvábný bomber. 

Pro grandiózní zakončení kolekce se však Demna Gvasalia rozhodl ustoupit stranou a vzdát poctu zakladateli domu. Pro poslední look gruzínský návrhář reinkarnoval svatební šaty španělského mistra z roku 1968, kterými legendární Balenciaga definoval poslední etapu své kariéry. Je toho tolik co říct, ale slov není třeba… 

Elie Saab

Jedno z nejčastěji vyslovovaných jmen na červeném koberci při otázce: „Koho dnes máte na sobě?”. Róby Elieho Saaba jsou stvořeny k tomu, aby na sebe strhávaly veškerou pozornost, a šušká se, že přináší štěstí při Oskarech. Ať už se jedná o svatební šaty, nebo velkou večerní, vyvolávají pokaždé onen „wow efekt” a jinak tomu nebylo ani letos. Krom stovky oslepujících flitrů se tentokrát libanonský rodák zaměřil na nevyčerpatelné téma květin, do kterých zahalil celou zimní couture kolekci. 

„Princess” sukně korzetových šatů zahajujících přehlídku připomínala texturu mraků z barevného peří, stejně tak jako i objemný „puffer” se zúženým pasem, jehož kapsy lemovaly stovky flitrů. 3D efekt proplétaných vln na broskvových baby-doll byl uchvacující, stejně tak jako na karmínové róbě s miniaturní sametovou mašlí kolem pasu. Volány z plisované organzy na sametovém kostýmu a červených šatech s vysokým rozparkem rozbíjely strohost a květiny „rostoucí” z úzkých mermaid s kápí probouzely k životu. Naproti tomu sametové cut-out s tylovými výřezy vypadaly na pozadí celé kolekce velmi skromně, ale zároveň sloužily jako nutný „palet cleanser” mezi honosnými chody Saabovy hostiny. 

Jean Paul Gaultier

„Enfant terrible” francouzské módy se před dvěma lety svou překrásnou, retrospektivní kolekcí oficiálně rozloučil se světem módy. Kormidlo tak předal Chitose Abe, která před založením své značky Secai v roce 1999 pracovala pro Rei Kawakubo v Comme des Garçons a později i jako člen designového týmu pro Junya Watanbe. Mnozí proto uzavírali sázky na to, která avantgarda bude v kolekci převažovat – francouzská, nebo japonská. Dramatické siluety a výrazné konstrukční prvky japonské školy bily do očí jako první. Nekompromisní perfekcionismus všech detailů do poslední nitky a dokonale promyšlený koncept kombinující syrový street wear s ikonickými kusy mistra Gaultiera byla opravdu unikátní podívanou. Pruhovaný navy kostým se proměnil v péřový kabát a „Madonnin” korzet zdobil trench a bomber šaty, z pod kterých se rýsovaly „potetované” catsuits, které francouzský návrhář představil již v roce 1994 (přejaté z kolekce 89’ svého studenta Martina Margiela). I když kolekci scházel onen hravý půvab a nedbalý „charmant”, kterým JPG koketoval se svým publikem, nová éra domu vykročila správným směrem. 

Viktor&Rolf

V záplavě emocí a přetrvávající politické nestability, kdy bronzové hlavy aristokratů nedobrovolně padají k nohám rozčílených davů, se ozývá po celém světě echo šepotu s otázkou, zda jsou královny ještě vůbec aktuální. Na takto vážné společenské otázky však holandské duo jako vždy odpovídá s „přiměřenou” dávkou satiry. 

Noblesní, brokátové róby s vyšívanými floral elementy působily vskutku královsky. Sladké mini s nabíranými rukávy připomínaly pohádkovou princeznu a úzké šaty s vlečkou byly jako dělané pro monackou kněžnu. Při bližším pohledu bylo vidět, že mnohé kusy vznikaly záplatovou (patch) technikou – ubezpečující, že svůj slib o snaze eliminovat plýtvání materiály berou návrháři velmi vážně. Parodii zato neunikly královské hermelíny tvořené z lýka a odstřižků umělých kožešin, které spíše než aristokratický symbol připomínaly roztomilé plyšáky z poutí, a celý ansámbl doplňovaly šerpy se slogany typu „A royal pain in the ass” dodávající kolekci element campu. Róby dekorovaly masivní „plastové” kameny a umělé perly, které také v podobě diadémů a korun zdobily hlavy modelek – dodávající jakýsi hravý až infantilní element a zároveň nadhazující filozofický smeč na téma, že není všechno zlato, co se třpytí.