Šperkařka Ela Chroust tvoří na pomezí klasiky a punku – elegantní minimalismus rozbíjí masivními, syrovými detaily, v nichž ukrývá „tajné“ vzkazy. Vyhýbá se trendům moderních technologií, které dle jejích slov sice šperkařství posouvají do netušených dimenzí, ale ztrácí na hodnotě absencí jedinečného a komplexního lidského otisku. Proto na jejich špercích vždy najdete stopu ruční práce manifestující nedokonalost a lidskou jedinečnost.

Kdybyste nebyla šperkařkou, kým byste byla?
Nejspíš bych prodávala čokoládové pralinky, k čokoládě mám dost blízko. Taky bych mohla v nějakém sklípku na francouzské vinici dělat remuláž šampaňského. Ale asi až v příštím životě.
Nejkrásnější kus, který jste kdy vyrobila – pro koho, co a kdy? A čím jste se inspirovala?
Teď mám v hlavě zlatý zásnubní prsten se dvěma topazy. Inspirovala mě určitě láska toho muže, který si ho objednal.
Kdybyste měla svou tvorbu shrnout do tří slov, která by to byla?
Hra, nevšednost, odvaha.
S jakým materiálem nejraději pracujete a proč – čím je unikátní?
Kouzlo zlata a diamantů je věčné. Ale jsem už stará a vidím špatně na blízko, tak se mi líp pracuje s většími kameny, nejen diamanty samozřejmě.

Co vás na práci nejvíce baví a motivuje?
Motivace je pro mě určitě inspirace, bez inspirace bych nemohla pokračovat dál. Inspirují mě lidé, hudba, texty, divadlo a básně. Pořád hledám prostředky, kterými bych se mohla přesněji vyjádřit. Jsem věčný hledač, pojmenovávač, ironik, cynik i zpochybňovač. Zároveň mám v sobě hodně romantiky, ale moje romantika je trochu tvrdá, mě nedojímají západy slunce, ale činy. Pracuji spíš s významy než s objekty, určitě nejsem ten typ člověka, co jde po lese, uvidí šišku a řekne si „to je ale pěkná šiška, to by byly náušnice“. Mě ta šiška začne zajímat, až když ji můžu použít jako prostředek k tomu, co chci říct. Jsem volnomyšlenkář. Nebudu nikomu říkat, co má jak nosit a že takhle to má, nebo nemá vypadat. Zároveň se ode mě ani neočekává, že navrhnu něco konvenčního. Zlatničina má hodně dogmat a i díky tomu, že jsem se v životě věnovala i jiným profesím, od toho mám trochu odstup a neberu to tak vážně.
Co je naopak ve šperkařském řemesle nejhorší?
Je to opravdu velká dřina, což si málokdo uvědomuje, protože vidí až finální produkt.
Jak se za roky práce změnila estetická stránka vaší tvorby a co bylo impulsem?
Rozhodně jsem se odklonila od minimalismu a už se k němu nemám v plánu vracet. Co bylo impulsem, nevím, asi mě to přestalo bavit.
Měla by se šperkařina posouvat spolu s inovacemi (3D, diamanty z laboratoře aj.), nebo zůstávat věrná tradicím?
Bránit se pokroku je nesmysl, všechno se vyvíjí, i technologie šperkařství. Myslím, že tyhle dvě roviny, tedy tradice spojená s ruční prací a nové technologie nebo materiály tu už navždy budou fungovat vedle sebe. Je lidská přirozenost toužit po něčem, co prošlo rukama někoho jiného, tím nemyslím, že to prostě smontoval a obráběl, ale hladil tvar k jeho vlastní verzi dokonalosti. Je v tom jeho energie, jeho myšlenky, přece ruce jsou takové antény duše. Zároveň je ale veliká zábava navěsit na sebe konstrukci, která právě vypadla z 3D tiskárny a možná ji dokonce vymyslela umělá inteligence. Proč ne.
Šperk, který nosíte jako talisman nebo amulet?
Hodinky po dědovi.
Koho z kolegů máte nejraději a proč?
Milana Nováčka, který tvoří pod značkou Nomio. Je to skvělý zlatník. Líbí se mi, jak o věcech přemýšlí, a nebojí se použít i netradiční materiály.