Maria Nielli se narodila v roce 1883 v Turíně, odkud se mladá Nina (jak se jí v dětství přezdívalo) po smrti otce odebrala s matkou a sestrou do Paříže. Právě tam započala Nina svou kariéru, kdy v pouhých 14 letech dostala práci v krejčovském ateliéru. Byť se jednalo pouze o přišívání knoflíků a žehlení, již v 18 letech se dívka vypracovala na pozici hlavní švadleny. O několik let později si vzala syna florentského zlatníka Luigiho Ricciho a porodila syna Roberta – právě ten následně pomohl matce vepsat její jméno do historie. Pouhé čtyři roky po narození syna však Nina ovdověla, a rozhodla se tak nastoupit zpět do práce – tentokrát do pařížského módního domu Raffin, kde strávila dvě dekády a kde se časem zároveň stala spolumajitelkou podniku. Právě zde začala Ricci budovat vlastní estetiku tvorby – měla pod sebou celé oddělení, které tvořilo pro samostatnou klientelu. Nejednalo se zcela o couture, šlo spíše o kusy určené pro dámy střední vyšší třídy, které se pařížským aristokratkám chtěly podobat. Kvalitou ani estetikou však Ricciina tvorba nebyla couture tvůrcům tak moc vzdálená, díky čemuž bylo pro návrhářku možné zůstávat na pomezí těchto dvou světů a držet si svou věrnou klientelu. Právě tento koncept se stal základem pro její značku.
V roce 1932 však Monsieur Raffin umírá, jeho značka se dostává do finančních potíží a následně ukončuje svou činnost. Ricci je tou dobou skoro 50 let, má nastřádané slušné jmění a pomýšlí na zasloužený důchod. V tu chvíli ale její syn Robert (pracující tehdy v reklamní společnosti) přichází s nápadem samostatné značky, která by matce pomohla dosáhnout slávy nejen ve Francii. Nina souhlasí, avšak pouze v případě, že se Robert bude starat o chod společnosti a finance, zatímco jí přenechá zcela volnou ruku v rámci kreativní tvorby. Tak v roce 1932 vzniká dům Nina Ricci. Již ze začátku měl dům trochu jiný plán než jen zaujmout místo vedle svých pařížských konkurentů, kteří se snažili oblékat jak evropskou aristokracii, tak i zámožné Američany posedlé stylem starého kontinentu. Filozofií domu Ricci byla tvorba vysoce kvalitních oděvů za dostupnou cenu a v souladu s módními trendy – jako jeden z prvních zavedl dvě sezonní kolekce ročně.
Nina Ricci měla navíc přirozený talent vytvářet mistrovská díla z těch nejjednodušších věcí. Saténové stuhy, mašle a ozdobné knoflíky se proto rychle staly poznávacím znamením návrhářky. Feminní a sofistikovaně působící modely byly tvořeny z hedvábí, sametu, organzy a krajky, přičemž v jejích kolekcích nebyla žádná strohost – všechny oděvy byly velmi něžné a zároveň praktické. Díky lehkosti se v nich dalo jednoduše pohybovat, a hlavně tančit, což pomohlo brand přiblížit zejména mladší klientele, jež si nemohla dovolit modely Jeanne Lanvin nebo Chanel. „Bílá dáma módy“, jak se Ricci říkalo kvůli jejím bílým vlasům a všudypřítomné šňůře bílých perel na krku, vytvářela vždy návrhy za pochodu, a ani je předem nezakreslovala – spínala látky přímo na figurínách nebo modelkách, aby dokonale padly na tělo. Její krejčovské mistrovství bylo na stejně vysoké úrovni jako tvorba jiných domů, avšak esteticky neodpovídalo vysokému vkusu Pařížanek a oslovovalo spíše ženy ze střední třídy. O Ricci se proto v rámci tisku nepsalo tak často jako o jejích konkurentech, i přesto však získala popularitu mezi známými herečkami, které si od ní objednávaly modely na večírky, slavnostní příležitosti nebo i svatbu. Již v roce 1939 se její ateliér rozrostl ze 40 zaměstnanců na 450 a z malé dílny na Rue des Capucines se rázem stal komplex tří budov.
Německo mělo ambice nahradit Francii coby módní centrum ještě před první světovou válkou. Za Hitlera tyto snahy ještě posílily, pád Francie tak byl dokonalou příležitostí, jak sloučit německý a francouzský módní průmysl – původně chtělo vedení nacistické strany přesunout všechny ateliéry a švadleny do Berlína. Tomu však zabránil tehdejší prezident Chambre Syndicale de la Haute Couture Lucien LeLong, který po válce spolu s Robertem Riccim zachrání celý pařížský couture. LeLong totiž odcestoval do Berlína, kde přesvědčil nacisty, že pokud chtějí kvalitní módu z rukou Pařížanů, musejí je ponechat ve své rodné zemi. Odmítl jakékoli přestěhování pracovní síly do Berlína, čímž pomohl zachránit více než 25 000 zaměstnanců módního průmyslu, kdy většina z nich byli právě židovští uprchlíci. I přes tuto snahu však válka a poválečný nedostatek hrozily haute couture definitivně udusit. Robert Ricci společně s Lucienem LeLongem vytvořili iniciativu Le Petit Théâtre de la Mode neboli miniaturní divadlo módy.
Jednalo se o vytvoření kostýmů pro 170 panenek těmi největšími pařížskými návrháři, aby se dokázalo, že Francie je zpět a připravena tvořit couture pro celý svět. Sedm desítek módních domů tak přichystalo miniaturní oblečky pro 70centimetrové drátěné panenky s porcelánovými hlavami. Účastnila se všechna velká jména – Cristóbal Balenciaga, Jacques Fath, Hermès, Jean Patou nebo Elsa Schiaparelli. Boucheron, Van Cleef a Cartier navrhli panenkám šperky, kulisy vytvořili Christian (Bebé) Bérard a Jean Cocteau. Výstava byla otevřena 28. března 1945 v Louvru, odkud putovala do Barcelony, Londýna, Kodaně, Stockholmu a Vídně a v roce 1946 se přesunula do New Yorku a San Franciska. Výstava splnila svůj účel – Američanky se opět zamilovaly do pařížského couture a zachovaly mu svou věrnost až do 60. let, kdy si Francie podržela dominantní postavení ve světě módy.
Ještě ve 30. letech 20. století se Robert rozhodl, že společnost potřebuje vlastní parfém pro upevnění pozice na trhu a expanzi. V roce 1941 získal od své matky více než polovinu kapitálu společnosti a založil samostatnou divizi. Debutovým parfémem Niny Ricci se tak v roce 1946 stala květinová vůně Cœur Joie (Radostné srdce), k jehož vytvoření přizval Robert slavnou parfumérku Germaine Sellier. Design lahvičky navrhl Marc Lalique – legendární vizuální umělec, který se zasloužil o přechod od skla ke křišťálu na počátku 50. let, a reklamní kampaň vytvořil módní ilustrátor Christian (Bebé) Bérard.
Výrazně větší úspěch však domu přinesl až oficiálně druhý parfém, L Air du Temps (Duch doby), vydaný o dva roky později. Vůně byla prací Francise Fabrona, který pro dům následně vytvořil dalších devět parfémů. Podle legendy byl L Air du Temps navržen pro lásku Roberta Ricciho, a proto Marc Lalique ozdobil víčko parfému párem holubic. Vůně měla ihned obrovský úspěch, a dokonce i obstála ve zkoušce času. Vedle Chanel No. 5, Arpège od Lanvin, Joy od Patou a Shalimaru od Guerlain se totiž stal jedním z nejslavnějších světových parfémů, které se prodávají doteď. Dům vydal mnoho dalších vůní jako Farouche, Capricci, Fleur de Fleurs, Eau de Fleurs – každá v unikátním křišťálovém flakonu od Lalique. Měnící se preference nakonec přežil jen L Air du Temps, k němuž se v roce 2010 přidala vůně Nina L Elixir a o tři roky později Nina L’Eau, jejichž design lahviček byl převzat od parfému Fille d’Eve, vydaného roku 1952.
Od začátku padesátých let se skoro sedmdesátiletá Nina rozhodla pomalu upouštět od tvorby a své povinnosti tak postupně začala předávat synovi. V roce 1954 se rozhodla odstoupit úplně, a otěže tak byly předány jejímu asistentu Julesi-Françoisi Crahayovi. V roce 1959 uvedl návrhář na trh kolekci Crocus, která byla reakcí na tehdy oblíbenou siluetu košilových šatů. Podlouhlý a elegantní look se objevil na obálce The New York Times a přinesl značce mezinárodní uznání, na které se tak dlouho čekalo. Téhož roku se vytvořila semi-couture řada s názvem Mademoiselle Ricci, která byla prvním krokem pro ready-to-wear divize brandu. V roce 1963 odešel Crahay od domu Lanvin, a vedení se ujal Gerard Pipard, který ve firmě pracoval více než 30 let a přežil oba její zakladatele: 87letá Nina Ricci zemřela v roce 1970 a Robert o 18 let později.
V roce 1998 koupil dům Ricci španělský gigant Puig, který vlastní i jména jako Paco Rabanne, Dries Van Noten, Jean Paul Gaultier, Charlotte Tilbury Beauty nebo Byredo. Nehledě na to, že se v domě od té doby vystřídalo již více než šest různých kreativních ředitelů (od září roku 2022 se jím stal Američan Harris Reed), značka stále zachovává věrnost své DNA – vzdušné a čisté ženskosti a eleganci.
Spor o pruh(y): začal soudní proces adidas vs. Thom Browne
Lost & Found: Perwoll představil netradiční kolekci The Reclaimed Collection na Copenhagen Fashion Week 2025
Český šperk: Martina Rozenberg Smira