Ženy si věří méně než muži. Nemají k tomu ale důvod

U vizuální stránky bohužel ženské podhodnocování sebe samé nekončí. Studie na Cornellově univerzitě ukázala, že zatímco muži svoje schopnosti a výkony přeceňují, ženy to mají naopak. I přes to, že jejich výkony se od těch mužských neliší ani kvalitativně, ani kvantitativně.  

Dvojice psychologů dala svým studentům kvíz zaměřující se na vědu. Před tím měli za úkol svoje vědomosti v této oblasti ohodnotit. Ženy si na škále od jedné do deseti v průměru přidělily 6,5, u mužů to bylo 7,6. Po kvízu se zase měli obodovat podle toho, jak si myslí, že na otázky zvládli odpovědět. Zatímco muži si věřili na 7,1 správných otázek z deseti, u žen to bylo 5,8. Přesto muži i ženy byli v průměru stejně úspěšní – muži zodpověděli správně 7,9 otázek z deseti, ženy 7,5. 

Méně sebedůvěry, méně využitých příležitostí

Studie si dala za cíl ukázat i reálný dopad rozdílného vnímání sebe sama – aniž by účastníci výzkumu věděli, jak v kvízu dopadli, byli pozváni k účasti ve vědecké soutěži o ceny. Mužů se přihlásilo 71 %, žen 49 %. Více než polovina studentek tedy nevyužila příležitosti, i když se svými znalostmi měly předpoklad k velmi důstojné účasti, potažmo k výhře.  

Vzpomínám na svoje školní léta. Kolikrát jsem nezvedla ruku a nezodpověděla dotaz učitele, protože jsem si byla jistá jen na 99 %. Potřebovala jsem si být jistá na 100, ideálně na 110 %. I tak jsem ale většinou strávila tolik času kontrolou sebe samé, až mě nakonec někdo předběhl. Strach, že bych se mohla splést, ve většině případů zvítězil nad touhou ukázat, co ve mně je.

Imposter syndrome – úspěch jako náhoda

Neschopnost ocenit vlastní kvality je v psychologii popsána také jako takzvaný Imposter syndrome, česky syndrom podvodníka. Tato porucha pramení právě z nízkého sebevědomí. Člověk je natolik přesvědčen o vlastní neschopnosti a nekompetenci, i když v reálu vykazuje pravý opak, že má při každém úspěchu pocit, že podváděl. Když je například po zásluhách za svou práci odměněn, je ve stresu, že vedle svých mnohem schopnějších kolegů se musí brzy přijít na to, že měl pouze štěstí, nebo si k úspěchu nějakým způsobem vypomohl.  

Obětmi tohoto psychologického fenoménu jsou samozřejmě i muži, začal se ale skloňovat nejprve u žen. Jako první tento termín v roce 1978 použily psycholožky Pauline Claunce a Suzanne Imes. Ve své práci zaměřující se na úspěšné ženy zjistily, že právě ony se více strachují o to, aby nebyly konfliktní, neoblíbené, nejevily se neatraktivně, nezastiňovaly ostatní a nepoutaly na sebe zbytečně moc pozornosti.

Je to paradox. Moderní žena se bije za rovné pracovní příležitosti a platy, zatímco je u ní pravděpodobné, že ten největší boj svádí vevnitř, sama se sebou. Se sebevědomím je to ale jako s láskou – stejně jako musíme začít u sebe, pokud chceme zdravý vztah, i naše věrohodnost a kredibilita začíná u víry v nás samotné.

S vírou v sama sebe bojuji doteď. Našla jsem ale jednu věc, která mi pomáhá – využívám všechny příležitosti, které se mi naskytnou. Bolí to, jako každá vycházka z komfortní zóny, předchází tomu hodně stresu, někdy až úzkostí. Ale pak je po všem, já vydechnu a zjistím, že jsem to zvládla. A to mě posouvá. Ustrašený krůček po ustrašeném krůčku. Ženy, my na to máme. A doufám, že na to každá postupně přijdeme. Krůček po krůčku, ale přece.