Foto: Profimedia
Horor je něco, čemu se pečlivě vyhýbám, protože moje fantazie pak doma v noci nezná mezí. Vybavuju si z dětství, že jsme se s kamarádkou Evou dostaly k videokazetě s jakýmsi americkým hororem, který se odehrával v lese ve srubu. Do té lesní chaty se sjela parta kamarádů, kterou postupně snad duch lesa (či co) honil kolem srubu a vraždil hrozným způsobem, vrážel do nich polena, sekery a podobně. Ani dnes, o milion let později, nejsem schopna přespat sama v chatě blízko lesa. Nicméně existuje horor, který mě zcela pohltil. Jmenuje se Clona, je to thajská záležitost z roku 2004 (pozor, existuje i americký remake, který nestojí za nic). Horor natočili Banjong Pisanthanakun a Parkpoom Wongpoom. Neteče tam žádná krev, příběh je jasný, člověka dobíhají jeho špatné skutky, ovšem s neúměrnými úroky. Strašidelné je to moc. Nechybí tam podivné sebevraždy svědků ani duch dívky, jenž se objevuje jen na fotografiích fotografa, který nepřímo způsobil její smrt. A když se ten muž nemůže zbavit dlouhodobé bolesti krku a zad, nakonec zjistí, že mu duch sedí na ramenou a bude tam sedět až do jeho smrti. No, horor.
Horory upřímně nesnáším. Nemám na ně nervy. Cukat sebou začínám, už když někdo ve filmu začne pošilhávat po jakékoliv palné či sečné zbrani. Nerada se totiž bojím, jakékoliv strašidelné výjevy mi v hlavě žijí vlastním bujným životem ještě dlouho a bojím se si v noci dojít i na záchod. Nicméně jednou jsem se přece jen překonala. V rámci svého soukromého projektu „Dej si všechny filmy od Kubricka“ jsem viděla skoro celé Osvícení. Za bílého dne, s mámou a dávkovaly jsme si to po patnácti minutách. Finální scénu honičky v zasněženém bludišti jsem ale stejně nezvládla. Takže dodneška vlastně nevím, jak to dopadlo… Pardon, pane Kubricku!
Já už jsem z hororů vyrostla! Když mi bylo šest, vyrazila moje mamka ke kamarádce na film. Byly to rané devadesátky, videopřehrávače měla jen hrstka vyvolených – a mezi nimi i Jitka. A Jitka měla kazetu s Vetřelcem. Nesměla jsem koukat, měla jsem si hrát za gaučem, a neposlechla jsem, vykukovala, a tak jsem přece jen něco ze zápasu Sigourney s mimozemskými návštěvníky pochytila. A bála jsem se. A bála jsem se pak i o pár let později, když jsem viděla Osvícení. Horor z pera bláznivého Stephena Kinga o šílenství, které nepochází z vesmíru, ale z vlastní duše. Bála jsem se i u Kruhu, kdy jsem hnusné scény sledovala jen jedním okem, tím levým, na kterém mám dvě dioptrie, a obraz mi tak blahosklonně rozmaže. Kruh je horor z roku 2002. Takže to je přes dvacet let, co jsem byla divák hororů. Teď už raději něco milého, hezkého, nelekavého.
Horory jsou žánr, který nevyhledávám. Čím jsem starší, tím víc se jim vyhýbám. Možná až moc věřím na to, že realita se může vymknout nebo až moc ohnout, nerada se lekám a děsit se nechci. Nicméně byly časy, kdy jsem se pouštěla do větších experimentů, a tak jsem občas kývla na to zajít na nějaký hit do kina nebo si pustit kultovní snímek.
Pod kůži se mi dostal třeba film Osvícení s Jackem Nicholsonem – atmosféra opuštěného horského hotelu na odlehlém místě, dlouhé prázdné chodby atd., to je něco, co mě dokonce dvakrát dohnalo celkem rychle opustit podobné místo při výletu po Čechách. Další snímek, který jsem dobrovolně viděla dokonce několikrát, byl Mlčení jehňátek. Kombinace obrovské dávky charismatu a nebezpečí vraha, kterého hrál Anthony Hopkins, byla naprosto magnetická. Nebo opět Jack Nicholson a film Vlk – to je vlastně velmi romantický příběh! Viděla jsem i několik upířích filmů a další už vidět nechci.
Nezapomenutelný je pro mě i britsko-francouzský film Dotek Medúzy z roku 1978. Na ten jsem narazila čirou náhodou v televizi. Richard Burton zde hraje zdánlivě mrtvého spisovatele s telekinetickými schopnostmi.
A nakonec musím zmínit svůj nejoblíbenější „horor“, který sice není horor, ale na který se vždycky podívám ráda znovu, a to je roztomilý Johnny Depp alias Střihoruký Edward, kterého bych si nejen během Halloweena pozvala, aby ostříhal keře, psy, vlasy nebo vyrobil ledové sochy.
Coby dítě devadesátek jsem zažila všechny (dnes již kultovní) klasiky čerstvě z Hollywoodu, a i když horory nejsou tak úplně moje forte, myslím, že pro favority musím zpět ke zdroji – Was Craven. Ten byl schopen bravurně propojit děsivou „lekačku“ s komedií, slavnými herci a super dialogy. Konkrétně jeho trilogie Vřískot (které nové pseudo-díly nesahají ani po kotníky) perfektně vystihuje svou dobu a má perfektní dynamiku, na rozdíl třeba od klasik jako Halloween nebo The Psycho. Je proto naprosto skvělým společníkem pro všechny, co se neradi bojí, ale chtějí zažít trochu husí kůže a zároveň se zasmát. Mojí největší slabostí jsou však upíři, takže na Halloween si asi osvěžím jeden ze svých nejoblíbenějších filmů – Dracula s Garym Oldmanem a Winonou Ryder.
Tip Kristýny Mazánkové: V Mikulově by chtěl být každý
Nechte se pohltit novým nábytkem SieMatic využívajícím inspirativní barevnou paletu
Nejlepší filmy Martina Scorseseho